Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

Nové povídky Dračích sester trochu jinak

1. ledna 2018 v 18:48 | Aria |  Moje kecy
Minna Konbanwa!
Napadla mě jedna věc a potřebuji si jí promyslet. Zatím o tom jen uvažuji, proto se ptám na váš názor. Chci aby jste o tom popřemýšleli mezi tím, kdy bude blog POZASTAVENÝ. Tak budete mít víc času si to promyslet a říci, jestli je to dobrý nápad nebo blbost. :D
Napadla mě zajímavá věc povídek Dračích sester. Jelikož i mě dosti lámalo, že jsem jí musela zrušit, protože se nikam nevyvíjela, tak mě napadlo, celý ten příběh přehoupnout do našeho světa, tedy do reality. Všichni v povídkách Fairy Tail by se odehrávali v realitě, chodili by do školy a vedli normální život, studenta ze střední. Něco podobného psala i Natali, ale tady by šlo jen o ty postavy, které by jste si sami zvolili do povídek. Ano odehrávali by se tam i ostatní z Fairy Tailu, ale jednalo by se více o konkrétní partě, která by byla spolu. Jako jsem udělala tým Dračích sester tak tady by šlo o normální partu kamarádů. Pokud se vám ten nápad líbí, tak si prosím rozklikněte článek dál.

 

Přeji všm krásné Vánoční svátky, a vše nádherné do Nového roku :)

25. prosince 2017 v 21:12 | Aria |  Moje kecy
Minna Konbanwa!
Všem se tady opravdu, moc omlouvám! V posledních měsících sem toho měla strašně moc a úplně jsem zapomněla, že mám blog. Je to opravdu ostuda.
No rozhodně všem přeji hezké svátky a všechno dobré do Nového roku, i tobě Alido :D Bohužel přicházím se smutnou novinou. Tento blog až do konce ledna POZASTAVUJI. Vím je to strašné, ale nemohu jinak. Mám toho teď moc o svátcích nebudu lenošit, ale učit se, protože mě v lednu čekají zkoušky z autoškoly a taky pololetní vysvědčení, takže budu mít hlavu v knihách, aspoň doufám :D Ještě jednou se omlouvám za tu neaktivitu, snad to bude po konci ledna lepší :)

Ještě jednou krásné svátky všem :)

Brave 10 RECENZE

19. listopadu 2017 v 15:58 | Aria

Brave 10

Typ: Anime
Počet dílů: 12
Žánry: Komedie, akční, seinen, historické, podle mangy, boj s meči, shounen

Kirigakure Saizo je legendární bojovník bez pána. Náhodou pomůže mladé dívce, kterou pronásledovali ninjové. Na oplátku ho pozve na jídlo a přemluví ho, aby jí doprovodil k Lordu Sanada Yukimura. Tam se později dozvídá, že ona dívka je kněžka s neuvěřitelnou ničivou silou, o které sama neví. Proto se sám Sanada Yukimura rozhodne dívku chránit a začne hledat deset legendárních bojovníků, který by mu pomohl onu dívku chránit před těmi, který by chtěli její moc zneužít. Bude i mezi ně patřit Saizo?
HODNOCENÍ:
Anime se mi moc líbilo. Má to své kouzlo historie a to se mi moc líbí. Já hrozně miluju anime s historickou tématikou, takže není divu že jsem si toto anime tak moc oblíbila. Isanami jsem měla ráda hned od začátku, je taková optimistická, proto jí používám i jako svůj avatar a nikdy jsem ho nezměnila. Miluju její bledě modré vlasy a zlaté oči. Hodně často lidí říká že je Saizo podobný Sasukemu z Naruta, já si to nemyslím, nepřijdou mi podobní. Také miluju boje mezi světlem a temnotou a toto anime je tomu příkladem. Určitě toto anime moc doporučuji, je opravdu skvělé a oddychové.

Hodnocení 10/10 hvězdiček
 


Ghosts friend

31. října 2017 v 7:00 | Aria
Minna Konnichiwa!
Tak dlouho tu nic nebylo a hleďte! Přináším Halloweenský speciál příběh, který se mi jednou zdál. Je poměrně dlouhý, takže ho sem rozdělila na několik částí, snad nejvíc jich bude 3 aspoň doufám. Užijte si povídku a omlouvám se za pravopisné chyby.
Ghosts friend
Část 1
Úvod:
"Znáte příběhy s duchy? Ano? A říkáte, že jsou strašidelné? Tak i já vám povím příběh, který není strašidelný, ale spíše dojemný. Hezky se posaďte a poslouchejte. Začalo to takhle..."
Kdysi jedna malá holčička nevěřila na duchy, ale chtěla, pokud by nějakého na vlastní oči spatřila. Doslechla se o jednom starém domě, kde prý straší. Ta holčička se rozhodla tam vydat a přesvědčit se o tom, jestli duchové skutečně existují. Ten dům už byl 500 let starý a spravoval ho jeden podivný muž, který se okolním lidem vyhýbal a často si mluvil pro sebe. Ale i to holčičku neodradilo od toho, spatřit nějakého ducha. Toho muže zdvořile pozdravila a snažila se ho přesvědčit aby jí pustil do domu. V tu dobu mrzlo a tak jí pozval na čaj. Když vstoupili do domu zdálo se, jako by někdo byl v jejich přítomnosti. Dům byl tak z chátrali, že i ve střeše se začali objevovat díry a zatékalo dovnitř. Dům působil velmi negativně, až i z toho malé holčičce se rozklepaly kolena, ale nedala to znát
"Moc návštěv tu nemívám, tak doufám, že si vystačíš jen se zeleným čajem." promluvil na holčičku muž.
"To je v pohodě. Zelený čaj mam ráda." snažila se být holčička milá. Ve skutečnosti zelený čaj nerada pila. Chvilku si s mužem povídala, ale ne za chvilku, jako by dům začal vzdychat. Ozývali se divné škrábance a zvuky. Holčička se začala bát víc, ale když to pak utichlo ulevilo se jí. Hned na to na ní něco vybaflo. Kostra prožraná červy a měla oční bulvy. Holčička se tak vyděsila, že z domu utekla a rozhodla se, že už do toho domu nikdy nevstoupí. A to je teď náš příběh.

O 10 let později...
Jako vždy ráno hrozný. Rodiče se jako vždy hádali, ani si neuvědomili, že odcházím do školy. V poslední době se hádají často, takže není doma chvilku klid. Jednou bych si přála mít normální rodinu. Usmívající rodiče. Tátu, který by četl noviny a k tomu by i kouřil doutník, bylo by to i vtipný. Mámu, která by mě vždy ráno s láskou uvítala na snídani. Přála jsem si i sourozence, ale nemám je. Cestou do školy poslouchám hudbu ze sluchátek a nevnímám okolní svět. Jen abych to uvedla na pravou míru. Nemám kamarády a ve škole jsem označená za podivínku, dokonce se o mě šuškalo, že jsem lesba a tak dále. Přála jsem si mít kamarády, ale všechny jen zajímá, co mají na sobě a koho by pomlouvali. Jednou doufám, že odsud odejdu a najdu si lepší místo. Rovnou mě nohy nesly do mé zpropadené třídy. Vím, že se ozývalo bučení a různé poznámky na mou identitu. Bud v klidu. Vydrž tento den a hotovo. Na štěstí už přišel učitel, takže všichni utichli.
Jako vždy i škola byla nudná, kromě přírodopisu. Doma jsem se šla převléct a šla se projít, to v poslední době dělám často. Teď už hudbu neposlouchám. Pomalu začíná léto, takže jsou slyšet okolní ptáci, dokonce zvuk větru byl slyšet. Jak se tak zaposlouchávám do radosti z příchozího léta ocitnu se před rozpadajícím domem. Něco mi říkalo, že už jsem tu jednou byla, ale nevěděla jsem kdy. Procházím zahradou, která už byla zarostlá plevelem, že už se nedala označovat za zahradu. Dveře do domu byli pootevřené a tak jsem tam jen nakoukla. Nikdo tam nebyl. Vstoupila jsem dovnitř a hned se dalo všimnout, že ten dům, už je velmi starý. Stěny byli popraskané a usedal tu prach. Pokud by se tu uklidilo, byl by to určitě pěkný dům, pokud by se tak nerozpadal. Najednou se za mnou dveře zavřeli a začali se ozývat divné zvuky. Dobrý mám se asi začít bát? Hned jak ty zvuky přestali na mě vybafla kostra prožralá červy a jen s očními bulvy.
"Hezký pokus, ale proti tomuhle i strašidelný domy jsou horší." V tu danou chvíli kostra spadla na zem.
"Jak to, že se toho nelekla. Jiní lidé by se toho lekly a hned by s křikem utíkali k mamince."
"Co já vím. Třeba to nemá v hlavě v pořádku."
"Nevím kdo to mluví, ale můj mozek funguje dobře, jenže tato věc strašení dávno vyšla z módy." V tu danou chvíli ty hlasy utichli a hned přede mnou se objevili dva kluci asi o 3 roky mladší než já, ale bylo na nich něco divného. Jejich oblečení bylo staré jako kdyby bylo z doby 80tých let.
"Je opravdu divná. Vidí před sebou duchy a nekřičí." Oni jsou duchové? Tomu nevěřím!
"Ty nám nevěříš? Tak co řekneš tomuhle." Jeho ruka prošla skrz mé tělo. Jsou to opravdu duchové. Já vidím duchy! Snad poprvé v mém životě.
"A proč jste tady? Nechcete odejít? Jak dlouho tu jste?" hrnula jsem na ně otázky.
"Rychle pryč, nebo mi praskne hlava z těch jejích otázek." To byl vtip? Byla to má šance mluvit s opravdovými duchy, ale zmizeli. Snad zítra se mi poštěstí, nemáme školu, tak to tu budu moci víc prozkoumat.
Doma jsem nad tím dlouho přemýšlela. Mé první setkání s duchy, stále tomu nemohu uvěřit.

Příběhy ze Zeměmoří

19. září 2017 v 18:52 | Aria

Příběhy ze Zeměmoří

Typ: Anime
Počet dílů: 1
Žánry: Dobrodružné, fantasy, drama, rodinné, pocit úzkosti

Zeměmoří. Tak se nazývá nynější Země. V této zemi se narušila rovnováha a tak se veliký arcimág Ged, sám rozhodl přijít této záhadě na kloub. K jého cestě se přidá i princ Arren, který ztratil smysl života. Seznámí se i s dívkou, která nenávidí lidi, kteří si neváží svého života. Díky ní Arren najde smysl života a tím ho dohoní jeho vlastní stín.
HODNOCENÍ:
Tak další anime od Ghibli. Hrozně miluju tyhle anime a i tohle se mi hrozně líbilo. Mohlo by jich být víc, protože mě vždy bavili :D
Určitě doporučuji.

Hodnocení 10/10 hvězdiček

A je tu zas školní rok!

4. září 2017 v 7:00 | Aria |  Moje kecy
Nový školní rok je tu!
Tak už tu máme konečně školní rok, nemohla jsem se dočkat. Ano. Jsem opravdu divný člověk, když se tak těším do školy, ale popravdě prázdniny byli nudné. Párkrát jsem někde byla, ale zkuste si představit, že celý prázdniny neděláte nic jiného, než se staráte o sourozence, dokola perete a uklízíte a do toho vstáváte hodně brzo. Určitě by to nikdo z vás nechtěl, tak se nedivte, že se tak moc těším do školy. :D Když chodím do školy nemusím se starat o sourozence a tím pádem žádný stres, jen se školou, takže bych snad teď mohla vydávat víc článků. Navíc jdu už do třetího ročník na střední, takže toho učení bude míň, jen přípravy na zkoušky budou horší, takže vás předem upozorňuji, že na jaře příštího roku, možná nebude na blogu vůbec žádná aktivita, kvůli zkouškám.
Dále co k povídkám. Určitě budou nadále vycházet jak Asashin no tomodachi, tak i Ball to love! Jen si trochu promyslím děj a brzo sem nějaký díl hodím. Taky pracuji i na jiné povídce, ale zatím jsem na začátku s ní, takže to je zatím překvapení :D
Recenze tu nadále vycházet budou.
No uvidíme se u dalších článků a hodně štěstí všem ve škole nepropadejte! Ti co budou dělat závěrečky příští rok tak držím palečky.

Full moon wo sagashite RECENZE

1. září 2017 v 19:48 | Aria

Full moon wo sagashite

Typ: Anime
Počet dílů: 52
Žánry: Romantika, komedie, fantasy, shoujo, školní život, drama, hudební

Příběh vypráví o dvanáctileté dívce jménem Kouyama Mitsuki. Její veliký sen je stát se zpěvačkou, ale nádor v krku jí to neumožní. To by aby nebylo, aby Mitsuki někdo nepřišel na pomoc. Právě před ní se objeví dva mladí Shinigamiové (anděl smrti) Takuto a Meroko a ti jí pomůžou splnit si její sen. Díky Takutově síle shinigamiho Mitsuki promění v šestnáctiletou dívku, aby se mohla zúčastnit debutu kde taky velmi dobře uspěje. Mitsuki se tak začne plnit její sen, ale dokáže Mitsuki utéct před jejím pravým osudem?
HODNOCENÍ:
Moje jedno z prvních anime. Díky němu jsem trošku pokročila v Japonštině, i když Fairy Tail mě japonštinu naučil víc. Moc se mi hrozně příběh líbil. Manga je bych řekla ještě lepší než anime. Na konci anime jsem fakt brečela dojetím, tam by jste fakt slzy neudrželi. Určitě doporučuji ke shlédnutí.

Hodnocení 10/10 hvězdiček

Asashin no tomodachi- 3.díl

25. srpna 2017 v 21:30 | Aria |  Asashin no tomodachi
Minna Konbanwa!
Tak přináším třetí díl Asashin no tomodachi. Snad vás povídka baví. Zase jsem se nějak rozepsala a to jsem moc nechtěla, tahle povídka má mít málo dílů, ale vypadá to, že toho asi nedosáhnu :D No užijte si díl a omlouvám se za pravopisné chyby.
Z pohledu Jyuuga:
Co tím myslela, že už jí pak nebudu otravovat? Že by přišla na můj plán? Ale to by mi to už o své minulosti neřekla vůbec.
"Tak tedy jak začít, je to dlouhý příběh." začala.
"Tady máme času dost nic nám neuteče, jen ho klidně řekni." pobízel jsem jí.
"Tak tedy... Začalo to už když jsem byla malá. Na své rodiče si nepamatuji, protože jsem byla vychovaná ve zvláštním sirotčinci, který spolupracoval s tajnou skupinou, aby nás už od mala učili jen zabíjet a poslouchat rozkazy. Nevěděla jsem co je to strach a lítost. Necítila jsem vůbec nic. Dospělí poznali, že ze mě bude velmi dobrý zabiják a tak mi dali jiný režim než ostatním. Učili mě jak zabíjet, přežít a oklamat druhé. Tréninky byli dosti tvrdé. Když jsem něco provedla, zbili mě. Byla jsem dokonalí nástroj na zabíjení. Poslechla jsem jakýkoliv rozkaz. Ale pořád jim to nestačilo." Jak ten její příběh poslouchám, myslím si, že by u něm nikdo neusnul. Bylo to tak zajímavé, strašné a kruté. Jak někteří lidi mohou být k dětem tak krutí. Nedali jim vůbec žádnou svobodu.
"Co se stalo?" přerušil jsem její příběh. Pokračovala.
"Aby z nás byli dosti nejlepší zabijáci bez lítosti, bez špetku pocitu, tak nás zavírali do temných beden. Byl tam stísněný prostor, takže si se nemohl hýbat. Byla tam taková tma, že si neviděl ani na špičku nosu. Zavřeli nás tam na celý týden bez jídla a vody. Spousta děti tam zařvalo. Buď umřelo hlady, nebo se zbláznilo a už nebyli k ničemu."
"Takže je zabili?"
"Ano." To je hodně kruté. Kdo něco takového může dopustit?
"Jen 1% dětí tuhle překážku vydrželo. Já byla jednou z nich. Když mě jeden muž chtěl dostat ven uškrtila jsem ho. Poslali ho k mé bedně jako oběť, protože si mysleli že jsem se jako ostatní zbláznila, ale byla jsem jiná. V tu dobu kdy už byl ten muž mrtvý na zemi jsem si sedla jako by nic a čekala dokud někdo nepřijde. Poznali, že vychovali nejlepšího zabijáka bez citu, který je bez svého pána k ničemu. Prodali mě k mafii za vysoké peníze. Hodně na mě vydělali. Mafie mě využívala jak nejlépe mohla. Dokázala jsem splnit jakýkoliv úkol. Za tu dobu jsem zabila bez počet lidí, ale báli se, že bych se jednou mohla obrátit proti nim a tak na mě hodili všechnu špínu, kterou dělali. Naháněla mě policie FBI a CIA. Nakonec mě dostali do vězení. V té době jsem měla na svědomí 50 úmrtí. Když jsem byla ve vězení pocítila jsem něco co se jsem nikdy nepocítila. Chtěla jsem svobodu. Utekla jsem z vězení a smazala o sobě veškeré informace. Nakonec jsem utíkala pořád vězení až mě nakonec převezli sem. No a tu příběh končí." Páni měla bolestivější minulost, než všichni tady co jsou. Bylo mi jí dost líto. Nezná nic jiného než zabíjet, plnit rozkaz a utíkat. Tak jako já.
"Musela jsi to mít hodně těžké tehdy, když na tebe hodili všechnu špínu." Neříkala nic. Jen v klidu ležela a dívala se do stropu. Asi nikdy nepoznala lítost. Nikdo se na ní tehdy ani trochu neslitoval.
"A ty okovy co máš na rukou? Proč sis je nesundala jako ty řetězy?" Když se nad tím zamyslím, měla je celou tu dobu, co jsem sem chodil.
"Tyhle okovy? Nejdou sundat. Několikrát jsem se je snažila sundat ale nejde to." Nejdou jí sundat okovy? Stejně tak jako mě. Nemůže mít snad ty samé okovy co mám já.
"Můžu se je pokusit sundat? Možná na to nevypadám, ale dokážu otevřít každý zámek."
"Kdyby to tak bylo, už by si ty okovy na rukou dávno neměl." Má pravdu. Tyhle okovy nedokážu sundat, ať jsem se snažil jak moc jsem chtěl. Nesundal jsem je.
"No jestli chceš je zkusit dát dolů můžeš." Zvedla ruce do vzduchu a čekala, až jí je zkusím sundat. Přešel jsem k ní a začal je sundavat. Zkoušel jsem všechno, ale nepohnuli se. Nedali se sundat. Neříkej mi že má ty samé okovy co já.
"Neříkala jsem to? Je to zbytečné. Tyhle okovy jsou vyrobené ze speciálního materiálu zapečeťující schopnosti"
"Zapečeťuje schopnosti? Jaké schopnosti?" Vůbec mi to nedávalo smysl. Jaké schopnosti?
"Víš jak jsem ti říkala o tom jak mě zavřeli do bedny, tak tam jsem poznala svojí novou schopnost. Dokážu ovládat vodu. Ano zní to šíleně, ale je to tak. Dokážu ovládat vodu a měnit její skupenství. Proto jsem byla taky velmi drahá když mě prodali do jiné rodiny. Protože pilovali mojí novou schopnost. Tyhle okovy právě zabraňují mi v tom, abych tu schopnosti používala. Museli mi je dát asi v jednom vězení, abych neutekla, ale nepamatuji si kdy mi je dali a kdo za tím stojí." Schopnost ovládat vodu? Mám tomu sakra věřit? Je něco takového možné?
"Nemusíš mi věřit. Nikdo tomu nevěří." a převalila se na bok ke mě zády. Asi už nechce dál pokračovat. Lehl jsem si zpátky do futonu a přemýšlel o všem co mi řekla. Svět je opravdu velký, plný neznámých věcí.

Ráno jsem vstal velmi brzy. I ona ještě tvrdě spala. Potichu jsem se vykradl z její cely do té naší a vzbudil jsem Una. Ten byl velmi otrávený, protože nerad vstává brzo. Nakonec jsme vzbudili i Rocka a Nico. Chtěl jsem je požádat o laskavost.
"Tak vezmeme tohle a tohle a tamto taky." Uno přemýšlel o všem co by se dalo dát do cely a nechat jí zútulnit. Když jsem otevřel celu Umi se už dávno vzbudila. Koukala na nás všechny překvapeně, ale byla v klidu.
"Co tu všichni děláte? Jděte pryč." snažila se nás vyhnat.
"Snažíme se ti zútulnit celu, aby byla více pohodlná." odpověděl jí Rock.
"A navíc. Nikdo nechce být sám. To dobře vím." Dopovědět Uno. Všichni jsme dávali nábytek na určitá místa. Teď ta místnost vypadal už více pohodlně jako nějaká bytová místnost než cela.
"Jo. Teď je to mnohem lepší. Co na to říkáš?" zeptal se jí Uno. Neříkala nic. Jen se dívala okolo. Byla hodně překvapená.
"Proč kvůli mě zacházíte daleko? Jsem zabiják. Zabila jsem nespočet lidí, navíc budete mít problém u svého dozorce." nechápala.
"Ty se ptáš proč? Protože jsme kamarádi ne? A kamarádi si pomáhají." odpověděl Nico.
"Navíc nemůžeme dovolit, aby se dívka cítila tak nepohodlně." upozornil Uno. To má pravdu. Teď už je jednou z nás. Když se někomu z nás svěřila o své minulosti, už k nám patří. A Uno si dívku rozhodně nenechá ujít.
"Zacházet jen kvůli tomu tak daleko. Nevím co je to za pocit, ale nějak se cítím dobře. Děkuju." To byl snad její první upřímný úsměv který jsem u ní viděl. Nikdo z nás ho ještě nikdy neviděl. Vypadala teď velice pěkně. Doufám, že od teď bude k nám více otevřenější. Naučíme jí spoustu věcí.

Asashin no tomodachi- 2.díl

23. srpna 2017 v 21:09 | Aria |  Asashin no tomodachi
Minna Konbanwa!
Tak přináším druhý díl Asashin no tomodachi. Doufám, že vás bude aspoň trochu bavit. Budu se teď opravdu snažit s povídky, dokud jsem přešla do módy, kdy jen píšu povídky. a Mám taky pro vás velké překvapení, ale to zatím neřeknu až někdy později, teď si užijte díl a omlouvám se za pravopisné chyby.
Z normálního pohledu:
V cele 13 všichni byli v klidu, i Jyuugo. Do podrobna probírali svého nového souseda až je z toho vytrhl jejich dozorce Hajime. Přišel je zkontrolovat jestli náhodou zase čtveřice neutekla, ale překvapivě zůstali v cele a lenošili.
Z pohledu Jyuuga:
Jako vždy nuda. Uno chtěl dokola probírat tu holky z vedlejší cely, ale všichni už toho měli trochu pokrk. Párkrát jsem odešel z cely k ní nakouknout přes dveře jestli třeba neutekla, ale ona celý den jen sedí se zavřenýma očima. Docela mi i naháněla hrůzu, protože jsem neviděl člověka, který by se za celý den nepohnul ani o píď a ona sedí na stejným místě už od včerejška.
"Hej Jyuugo pojď se podívat na nové anime, je zajímavé." prosil mě Nico. Někdy mám pocit, že je spíše holka než kluk a často si to někteří ve vězení pletou. Nedal jsem jinak, půjdu se s ním dívat na anime.
"Hej vy všichni přestaňte si hrát. Je čas pracovat." všichni najednou jsme odpověděli. Je to lepší jak zahnat nudu. Vyrábíme nábytek a ten se pak používá pro jiný vězně. Zatím co já a Rock sestavujeme skříň, Nico a Uno dělají řezbářský práce. Spíše si ale ze dřeva vytesávají vlastní figurky a Hajimeho to dost naštve. Tak to je každý den, když pracujeme. Tím si aspoň vyděláme pár peněz, které později utratíme za jiné objednané věci přes internet. Jak už jsem říkal, nevypadá to tu jako ve vězení, ale jako spíše v nějaké ubytovně. Když s Rockem sestavujeme skříň, nějak jsem si vzpomenul na tu holku z vedlejší cely. Nevypadá to, že by byla nějak nebezpečná.
"Hej Rock. Co si myslíš o tom Asasínovi?" zeptal jsem se ho potichu.
"Sám nevím. Docela nahání strach na to že je to dívka. Všechny holky, které Uno znal byli roztomilé a zábavné, ale tahle je spíše zatvrzelá a tichá. Vůbec mi nepřijde roztomilá, ale určitě i možná něco skrývá, většina zabijáků má hrozně velká tajemství." Jak to Rock dořekl v hlavě se mi rozsvítilo. Jak uslyším slovo tajemství, tak o tom tajemství musím vědět.

"Ach bože ta práce mě někdy dostává na kolena, bolí mě celé tělo." stěžoval si Uno. Tentokrát jsme pracovali déle než jindy. To bylo asi za trest, že jsme několikrát v tomto týdnu utekli. Pomalu jsme si připravovali futony a šli spát. Snažil jsem se usnout, ale vůbec to nešlo. Nico se ve spánku smál a Rock strašně moc chrápe. Nedokážu pochopit jak Uno v tomhle kraválu dokáže usnout. Vzal jsem si deku a šel jsem si najít místo na přespání někde v tichu. Nejprve mě napadlo že bych šel do místnosti pro Noční směnu, ale pak mě napadlo, že bych mohl přespat u nového souseda, protože i u ní je hrobové ticho. Je to docela riskantní přespat u zabijáka, ale třeba bude v pohodě a nechá mě. Odemkl jsem její dveře do cely a vešel jsem dovnitř. Bylo tu ticho a šero, ale nikde jsem jí neviděl. Rozhlížel jsem se po celé místnosti, ale neviděl jsem jí. Že by utekla? V tu chvíli jsem ucítil menší závan vzduchu a pak něco chladného u mého krku.
"Pohni se a zemřeš." Stála zamnou. V ruce držela něco ostrého a držela to blízko u mého krku.
"Co tu chceš? Chceš mě znásilnit? Vydírat? Odpověz!" a zvětšila stisk ruky, kterou mě držela ruku za zády.
"Nijak jsem tě neměl v plánu ohrozit. Chtěl jsem tu jen přespat, kluci hrozně chrápou a Nico se ze spánku směje nedá se tam spát, ale tady je hrozný ticho, tak jsem myslel, že přespím tady." snažil jsem se jí uklidnit a přesvědčit aby tu věc od mého krku dala pryč. Pořád mě pevně držela.
"Omlouvám se jestli jsem tě nějak překvapil. Neměl jsem to v úmyslu, ale přísahám nemám postraní úmysly, jen jsem se tu chtěl vyspat nic víc." Chvilku váhala, ale pak stisk povolila a tu ostrou věc dala pryč. Hrozně se mi ulevilo, myslel jsem že mě doopravdy zabije. Udělala ode mě pár kroků a lehla si na zem.
"Jestli se o něco pokusíš, tak tě bez váhání zabiju." varovala mě. Ležela na zemi bez futonu, což jsem se hrozně divil. Lehl jsem si až na druhou stranu cely.
"Víš neměla by si takhle spát, můžeš nastydnout a podlaha je tvrdá. Proč si nelehneš na futon?" optal jsem se jí, když už i já jsem ležel na zemi.
"Nepotřebuji ho. Jsem zvyklá ležet na zemi. Nikdy jsem nebyla jako v bavlnce, tvrdé prostředí mě vychovalo." Musela mít velmi těžkou minulost a to mě zajímalo.
"Co jsi dělala, než tě dali do tohoto vězení?" nedalo mi to.
"O tom se s tebou nehodlám bavit. Neznám tě ani den." odsekla.
"Tak v tom případě, když už mě budeš znát dlouho, tak mi o své minulosti povíš?" Teď jsem jí musel překvapit. Jsem na sebe pyšný.
"To nevím. A už neotravuj chci spát." Pak už neříkala nic. Slyšel jsem už jen lehké dýchání. Asi už spala. Otočil jsem se k ní zády, aby mě nerozptylovala a hned na to jsem usnul.

Hned každý večer, jsem u ní přespával a trvalo to celý týden. Ze začátku byla dosti opatrná a dávala si na mě pozor, ale později už polevila v ostražitosti. Věděla, že bych jí nějak neohrozil. Stejně jako vždy i dneska jsem k ní šel přespat do cely. Dávno už ležela na zemi a neobtěžovala se nějak zvednout nebo se na mě otočit.
"Dneska mě budeš úplně ignorovat?"
"Poznám tě podle tvých kroků. Celý týden jsi zamnou chodil, takže rozeznám každého kdo vejde do cely. Tvé kroky jsou tiché a lehké, protože nenosíš obuv, proto jsem tě snadno poznala." A dál ležela.
"No dobře. Ode dneška nespíš na zemi, ale na futonu. Domluvil jsem se s Hajimem aby ti sem dal nějaký dobrý teplý futon, ale říkal že ho vůbec nevyužíváš." A rozhlídl jsem se po cele.
"Nevyspala bych se na něm. Jsem zvyklá spát na tvrdém."
"To nevíš pokud to nezkusíš." Přešel jsem místnost a začal připravovat spaní. Měla velmi dobrý futon. Já bych už na něm usnul do pěti minut. Jakmile jsem ho připravil zavolal jsem na ní.
"Hej tvůj futon je připravený. Pojď si do něj lehnout. Měla by jsi to aspoň zkusit." A odešel jsem dál si připravit pro sebe spaní. Konečně se beze slova zvedla a přešla k futonu. Špičkou palce zkoušela jestli je to dobré a po chvilce došlápla celou nohou. Byla docela překvapená, protože se sehnula a dlaněmi zkoušela měkkost. A její výraz? Byla dosti překvapená. Teď nevypadala jako nějaký zabiják, ale jako nějaká normální holka. Nakonec si zkusila na ten futon sednout a vyděsila se na tolik, že okamžitě se postavila na nohy. Nemohl jsem se udržet a začal jsem se smát. Ta se na mě nechápavě podívala, ale nekoukala nějak vražedně spíše se cítila zostuzená.
"Čemu se tak blbě směješ? Přestaň!" Varovala mě.
"Promiň, ale nedalo se to vydržet. Ještě jsem nepotkal někoho, kdo by byl z matrace tak překvapený a navíc teď už nevypadáš jako nějaký vrah, ale spíše normální holka." a utíral jsem si slzy od smíchu. Naštvaně se otočila a pomalu si zase na futon sedla. Tentokrát už seděla dlouho až nakonec zkusila si lehnout. Určitě se cítila příjemně. Víc jak na té chladné zemi.
"Vidíš? Říkal jsem ti, že futon je lepší než nějaká chladná zem." a lehl jsem si do vlastního futonu. Chvilku bylo ticho, ale pak jsem sebral odvahu se jí zeptat na minulost.
"Povíš mi o své minulosti? Na oplátku ti povím já o své." Vypadalo to, že váhala a neví jak začít.
"Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Jyuugo, ale to už víš, ale tvé jméno neznám." Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem vlastně se na její jméno celý ten týden neptal až teď.
"Mé jméno je Umi. A povím ti o své minulosti. Možná pak už změníš názor a necháš mě na pokoji."

Asashin no tomodachi- 1.díl

9. srpna 2017 v 0:18 | Aria |  Asashin no tomodachi
Minna Konbanwa!
Tak přináším první díl, slíbené série Asashin no tomodachi. Snad jen doufám, že vás tato série bude bavit a hodně se na ní nasmějete :) Užijte si díl a omlouvám se za pravopisné chyby :)
Úvod:
Nanbaka. Nejvíce střežená věznice na celém světě, která se nachází celá na jednom ostrově uprostřed oceánu. Odtud se ještě nikdy nikomu nepodařilo utéct, tedy, až na pár výjimek.
Právě v tuto chvíli se snaží dostat z vězení parta odsouzenců z budovy 13 z cele 13. Tito čtyři odsouzenci, většinou zkouší utíkat pravidelně, stalo se to jejich denním chlebem. Každý byl něčím zvláštní, tedy ne tak úplně. Odsouzenec s číslem 11 Uno, je velmi chytrý a dokáže odhadnout a překonat každou past, kterou věznice Nanbaka skrývá. Jeho nejbližší kamarád odsouzenec 15 Jyuugo, je zase mistr v odemykání zámků. Není zámek, který by neotevřel.
"Hej tohle vypadá na další past, podívejte. Musíte tím projít takhle, takhle a pak takhle." Uno ukazoval svým kamarádům jak se pohybovat přes lasery, aniž by se jich dotkli. Kdyby se jich náhodou dotkli, byli by uškvaření na škvarek.
"Vypadá to, že je to složitější, než by se na první pohled zdálo."
"Au moje záda to dlouho nevydrží." Odsouzenec 69, Rock. Ze všeho nejvíc miluje jídlo, ale má i dost velkou sílu a často se stává, že některého kamaráda při útěku nese.
Odsouzenec 25, Nico. Většinou se zdá, že je nejslabší člen týmu, to by nebyla, když dokáže utíkat i s těžkou koulí na noze. Miluje léky a proti jiným se někdy stává, že na ní neúčinkují tak jak by měli.
V tu chvíli kdy Uno, Rock a Nico se snažili přelézt lasery Jyuugo našel vypínač. A když spadli a mysleli si že je to uškvaří, Juugo v tu samou chvíli lasery vypnul.
"Proč si nám to neřekl dřív?! Nemuseli bychom se tak hrozně namáhat!" křičel na něj Uno. Kdo by řekl, že tito odsouzenci se ven z vězení dostanou i přes ty všechny pasti, které na ně nalíčili dozorci.
Když otevřeli hlavní bránu, za ní už čekal jejich hlavní dozorce z budovy 13, Suguroku Hajime. Většina odsouzenců i jeho kolegů ho nazývají gorilou, protože tak vypadá a i někdy se tak chová.
"Komu říkáte gorila?!" Jako bych nic neřekl. Tak dále.
Jejich dozorce je velmi silný a zahrávat si sním není zrovna nejlepší nápad. Ani ne do deseti sekund jeho odsouzenci leželi s boulemi a monoklama na zemi.
"Kruci. Nezkoušejte to pořád dokola! To vám nestačilo ten útěk v poledne?! Nemám sakra na starosti jen vás!" všechny do jednoho Hajime srovnal.
"Omlouváme se." všichni najednou se upřímně omluvili.
Jen pro zajímavost, všechny čtenáře, tohle má být drama a ne jen komedie, co asi bude ty odsouzence z cely 13 čekat právě teď? Pokud vás to zajímá čtěte dále.

Z pohledu Jyuuga:
Sakra, zatracený Hajime. Vždycky zkazí všechnu náladu. Všichni mí kamarádi už si s tím nějak nelámali hlavu a věnovali se svým věcem. Nico hrozně miluje anime a mangy, takže se zrovna teď dívá na televizi a dost blízko. "Hej Nico, neměla by jsi na tu televizi koukat tak blízko, zkazíš si zrak." a popondal jsem ho kousek dál od televize. Jako by to ani nezaregistrovala.
"Hej Jyuugo pojď si semnou zahrát karty." Uno. Můj nejbližší přítel, který mi dosti rozumí. Hrozně miluje karty a hazard.
"Moc dobře víš, že je moc neumím, vždycky prohraju."
"Právě proto je to zábava. I Rock se mnou bude hrát." Rock. Ze všeho nejvíc miluje jídlo, důvod proč utíkat z věznic byl právě ten, že tam špatně vařili, ale tady je nejlepší jídlo ze všech. Nakonec jsem si k nim přisedl a hrál s nimi poker. Většinou nebo spíš pořád prohrávám. V tu chvíli jsme všichni zaslechli v dálce otevíraní celních dveří a nějaké řetězy. Všichni jsme se nalepili na okno a koukali ven a strkali se, abychom viděli líp. Hned na to se k nám přibližoval velmi mladý dozorce Tanabata Seitaro.
"Hej Seitaro-san koho to tam právě přivedli do té cely?" ptala se jako první Nico.
"Vám bych doporučoval, aby jste se k ní nepřibližovali." Mluvil vážně.
"K ní? Takže je to dívka?" Rozjasnili se Unovi oči.
"Ano, ale nerad bych aby jste se k ní přibližovali, mohla by vám něco udělat. Její přezdívka je Blue death Assassin, neboli jinak Modrý zabiják přinášející smrt. Nerad bych, aby zabila někoho z vás." Modrý zabiják přinášejí smrt?
"Co ale dělá tady? Ti co spáchala velmi závažné zločiny, by měli být zavřený dole ve věznici?" vrtalo mi to hlavou.
"V poslední době, neudělala nic špatného, tak se rozhodli, jí dát sem. Hajime-san si myslí, že pokud jí dáme na lepší místo, i když si to nezaslouží, přestane utíkat, tak jako vy tři." A v tu danou chvíli odešel. Hned na krátko kolem prošel i Hajime.
"Opovažte se vy čtyři vylézt z té cely, do té cely 6 a uvidíte se na dně oceánu." a i s touto větou odešel. Umí nahánět hrůzu to je pravda, ale pro naší zvědavost to není dost. Otevřel jsem dveře od naší cely a potichu jsme se vydali do cely 6. Dovnitř jsme nakoukli menším otvorem ve dveřích. Tato cela byla trochu jiná než ta naše, byla víc ocelová a nevypadala, až tak úplně pohodlně, pravděpodobně jí to ještě nevylepšili. Odemkl jsem dveře a všichni jsme do cely vešli. Viděli jsme jí jak seděla v levém rohu se zkříženýma nohama a opírala se o chladnou zeď. Teď jsem pochopil to slovo modrá. Její vlasy měli nádhernou modrou barvu, nebyla ta modrá tmavá, ale spíše světle modrá, vlasy měla dlouhé a vepředu je měla zapletené do copánků. Její oblečení bylo takové bílé s trochou odlesku modré, vypadalo to jako polodlouhé kimono. Měla zavřené oči, jako by se nás snažila ignorovat.
"Ahoj rád tě poznávám já jsem Uno a tohle jsou mí kamarádi, jsme z cely 13, která je kousek od tebe." snažil se být Uno milý, ale nijak to nezabralo, stále seděla se zavřenýma očima.
"Hej jestli tě vadí ty okovy tak Jyuugo ti je sundá, dokáže odemknout všechno." Nepoužívej mě jako záminku se s ní sblížit. Na to už se pohnula, i když stále měla zavřené oči pohnula jednou rukou. Byl to opravdu rychlí pohyb, ani jsem to nestačil zaregistrovat. V tu chvíli na zem spadli všechny její řetězy. Jen jsme koukali jako připitomnělý. Nico se na to rozzářili oči a jako první se odvážil k ní přijít blíž.
"Hej ty si fakt úžasná. Takhle rychle sundat okovy jsi jako Jyuuga. Jsi něco jako ninja viď? Ukážeš mi ještě něco úžasnýho?" Tak trochu jsem se bál, že mu něco udělá, ale ona stále jen seděla. V tom okamžiku otevřela oči, byli modré tmavě modré, takové jsem ještě neviděl. Dívala se přímo na Nico, docela hrozivým způsobem. Její oči vyzařovali přesně ta slova "Vypadni!" Byla dost děsivá. Nico to sice neodehnalo, ale Uno ho radši zadržel.
"kdyby jsi se třeba nudila, nebo si chtěla popovídat jsme vedle, zatím se měj." A všichni tři odcházeli. Odešel jsem jako poslední a naposled jsem se na ní podíval. Byla zase v klidu se zavřenými oči. Máme tedy zvláštního souseda. Nádherného, ale nahánějícího hrůzu.

Kam dál