Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

Druhý trailer na Fairy Tail dragon cry! :D

15. března 2017 v 13:06 | Aria |  Moje kecy
Minna Konnichiwa!
Přináším takovou malou novinku, kterou asi už všichni víte :D Konečně vyšla dvě videa na film Fairy Tail dragon cry. Jak se na film těšíte? Já strašně moc :DDD Docela mě ten druhý trailer překvapil a video nás určitě nezklame. Opravdu je neuvěřitelný, že se z Natsua stane z části drak. Podívejte se sami :D Opravdu skvělý :)

No zase u jiných článků :D
 

Ai no Unmei- 13. díl Vytváříme vzpomínky

7. března 2017 v 23:04 | Aria
Minna Konbanwa!
Tak přináším poslední díl Ai no Unmei. Je to nejdelší díl a i mě konec docela chytl za srdce, tak doufám že i vás. Doufám že vás všechny povídka bavila a budete se i nadále těšit na mé jiné povídky. Napadlo mě taky, že bych vydala pár OVA na tuhle povídku. Jako by samostatně díly, které se v příběhu neukázali. Třeba jak prožívali letní prázdniny nebo Vánoce, ještě uvidím. No doufám že se vám díl bude líbit a omlouvám se za pravopisné chyby.

Vytváříme vzpomínky
O sedm let později:
Z pohledu Ai:
"Takashi! Takashi počkej prosím." Volala jsem na svého zlobivého syna. Chtěla jsem ho doobléknout, protože jde do školky, ale spíš si teď hrajeme na honěnou. Bojím se hlavně aby neupadl, když běhá po schodech.
"A mám tě. Zlobivej kluk. Poslouchej taky někdy maminku, Takashi." Zlobil se na něj Yukio a přitom ho držel v náruči. Úplně mi spadl kámen ze srdce. Přišla jsem k nim blíž, abych mohla Takashimu obléct kabátek. Yukio nic neříkal jen se usmíval.
"Ne mami co bude dneska k večeři? Takashi by si chtěl dát zase něco sladkého." a rozmachoval rukama, aby ukázal že si toho chce dát hodně. Oba jsme se tomu zasmáli.
"Neboj se Takashi. Pokud budeš hodný kluk, maminka ti zase udělá spousta dobrot." a pohladila jsem ho po tváři. Takashi se mi vrhnul do náruče a pevně mě držel. Pevně jsem ho objala a pak se s ním zatočila což měl vždycky hrozně rád. Jakmile jsme oba přestali Yukio k nám přišel blíž a oba nás políbil na čelo. Na oplátku jsem ho normálně políbila. V tom nás ale honil čas a tak jsme oba jako správný rodiče vyprovodili Takashiho do školky. Přes svou veselou a hyperaktivní povahu si našel ve školce spousta kamarádů. I učitelky ho zbožňovali. Tu svou veselou povahu má po mně, ale jinak je to celý otec. Má krásně fialové vlasy a modré oči. Teprve jsou mu tři roky, ale je velmi bystrý a chytrý. Učitelka si ho od nás převzala a my mu ještě zamávali a on mával nám.
Je to už sedm let co jsem se s Ayame neviděla a často myslím co asi dělá. Párkrát jsme si volaly, ale poslední roky mi nezavolala nebo neposlala vzkaz. Věřím ale že bude v pořádku, je silná. Mimochodem během její nepřítomnosti jsem nejprve pracovala mimo město Yamae, abych se zaučila cukrařině. Nyní řídím vlastní cukrárnu, která velmi dobře vynáší a dělá okolo lidi šťastnými. Pár dívek ze střední se nechá ode mě učit a pomáhají mi s obchodem, jelikož Yukio se stal velmi uznávaným instruktorem plavání, takže mu i jeho práce vynáší. Takže si nemyslím, že si žijeme špatně. Asi o čtyři roky později co Ayame odletěla do Ameriky jsme se s Yukiem vzali a máme krásného zdravého tříletého chlapečka. Sensei za celou tu dobu učí na mé bývalé škole a často vzpomíná na Ayame. Párkrát zajde k nám domů si popovídat. Často mi přijde že se cítí osamělý. Otec Ayame pracuje s mým otcem v zámoří a chytá různé ryby. Má matka se díky své sňatkové kanceláři stala velmi známou a tak už jezdí plánovat svatby i do zahraničí. Teta Sen postoupila na pozici hlavního velitele místní policie a zločinci odteď nemají šanci. Po tom co stala ta nehoda se víc snaží, aby toto město bylo bez zkažených lidí a nestalo se ostatním to co Ayame.
"Yukio máš dneska práci?" ptala jsem se svého manžela.
"Dneska jsem dostal volno, tak jsem si myslel, že bych ti pomohl s obchodem." a líbnul mě na hřbet mé ruky, kterou držel ve své ruce. Chtěla jsem ho požádat. Dneska si pár dívek dalo volno a musela bych se o obchod postarat sama. Byla jsem šťastná. Po dlouhé době zase sami dva v kuchyni budeme vyrábět dortíky. To bude zase sranda.

Během poledne moc zákazníku nechodí, protože středoškoláci jsou ve škole a dospělí ještě pracují. Takže to bylo zatím trochu klidné. Dospělí si sem většinou jdou koupit zákusky nebo objednat si dort, ale ti mladí se tu vždycky zdrží i na kafe nebo čaj, je to tu pak víc i veselé. Mezi tím co jsem vystavovala pár zákusků, přišla nějaká mladá žena. Neviděla jsem jí pořádně do tváře měla na hlavě klobouk, ale vím že není místní, protože si své zákazníky dobře pamatuji.
"Vítejte v naší cukrárně. Chcete si objednat zákusky, nebo ochutnat zákusky tady přímo u nás?" Mile jsem jí přivítala. Zmateně se rozhlížela po obchodu. Podívala se do vitrín a vybírala, který by byl zákusek vhodný.
"Nedokážete se rozhodnout? Chcete abych vám pomohla vybrat?" chtěla jsem jí pomoct. Ona přikývla a tak jsem jí začala popisovat všechny zákusky a doporučila jí pár zákusků pro dnešní den, který je vhodný. Dala na mé rady a vzala si lehký ovocný dezert. Nechala jsem jí, aby se v klidu u nás posadila, než jí přinesu dezert. Trochu mě ta žena překvapila. Něčím mi přijde povědomá, jako bych už jí znala. Donesla jsem jí zákusek, který jsem ještě dozdobila šlehačkou.
"Tady to máte. Dáte si k tomu i pití. V letní sezóně nabízíme spíše studené nápoje, jsou vždycky levnější." Čekala jsem na její odpověď. Držela jsem v ruce malý blog a tužku, aby si zapsala co si bude chtít objednat.
"Dala bych si ledový čaj. Nechám na vašem šéfovy, aby mi vybral, který je vhodný k tomuto zákusku." Její hlas byl krásný. Takový sametový. Bylo znát že je to cizinka, slyšela jsem tam trochu přízvuku angličtiny.
"Rozumím vám. Řeknu našemu šéfovy ať vám vybere vhodný nápoj, prosím o male strpení." A byla jsem na odchodu. Učila jsem se u velmi známého cukráře, který mě i učil, jaký je dobrý nápoj k jakémukoli zákusku. Netrvalo to ani pět minut a už jsem byla u ní i s nápojem. Ladně jsem jí ho položila na stůl a čekala na její názor.
"Máte to tady opravdu krásné. Jste opravdová profesionálka, umíte se dobře bavit se svými zákazníky, hádám že jste i vybrala tento vhodný nápoj."
"Moc vám děkuji, za vaší pochvalu. Jsem majitelka této cukrárny už čtyři roky a zatím si tu vedu skvěle." Pousmála se. Čím mi přijde tak povědomá.
"Je to jen zvědavá otázka majitelky a asi by mi do toho nemělo co být, ale vy jste tu na výletě? Hodně si pamatuji své zákazníky a vás tu vidím poprvé, přijde mi že nejste odsud." Znovu se pousmála a tentokrát se začala opravdu smát. Proč jí má otázka tak rozesmála? Vůbec nechápu.
"Víte já tu kdysi žila. Před sedmi lety jsem odjela do zahraničí a nechala tu svou rodinu čekat. Celou dobu jsem se bála, jestli si nevedou dobře, ale teď vidím, že jsou všichni šťastní. Nevím jestli si mě ještě pamatují, protože jsem se hodně změnila, ale má nejlepší kamarádka mi slíbila, že tu na mě bude čekat." Upustila jsem tác, který jsem držela v ruce. Zvuk tácu, který dopadl na zem se rozléhal po celém obchodě. Yukio to nejspíš slyšel, protože přiběhl ke mě a ptal se co se stalo. Mé srdce rychle bilo a nedokázala jsem to zastavit. Můj tep se zvýšil. To nemůže být ona. Tak najednou. Nemohu tomu uvěřit. Když si ta žena sundala z hlavy ten krásný klobouk dívali se na mě velké hnědé laskavé oči a krásný úsměv, který mohla udělat jenom ona.
"Jsem doma Ai." Řekla a pořád se usmívala. Po tváří mi začal téct proud slz. Okamžitě jsem jí spadla do náruče. "Vítej doma Ayame." a nedokázala jsem zadržet svůj pláč. Ona se vrátila. Věřila jsem v to, že se jednou vrátí. Ona chodí a stala se ještě krásnější než byla. Byla jako anděl, který sestoupil z nebes. Znova mě hladila po hlavě jak to vždycky dělávala.
"Vítej doma Ayame." Slyšela jsem Yukia, jak na ní promluvil. Mile mu na to odpověděla.
"Koukám, že jste se vůbec nezměnili." smála se Ayame. Tentokrát už jsem se usmála taky. Byla jsem tak šťastná, že je Ayame doma. Po takové době. Rozhodla jsem se zavřít obchod dřív než jindy a napsala na ceduli pro všechny zákazníky, že se omlouvám. Chtěla jsem být s Ayame a popovídat si. Sedm let uběhlo a stalo se za tu dobu hodně věcí. Dozvěděla jsem se, že Ayame podstoupila operaci, která byla velmi úspěšná a rychle se zotavovala. Za tu dobu co se léčila chodila tam na Zdravotní školu, aby se stala sestřičkou. Výborně ukončila studium a pár let tam pracovala, až když měla dostatek peněz se vrátila k nám domů. Chce chodit pracovat do místní nemocnice a pomáhat lidem.
"Cože? Vy dva už máte dítě? Jak se jmenuje?" Byla z nás dvou překvapená.
"Takashi. Jsou mu tři roky a chodí do školky. Jestli chceš můžeme ho dneska společně vyzvednout, bude rád až tě potká." Ayame moc chtěla. Měla malé děti hrozně ráda, už když byla na střední a ještě dřív. Dříve jsem si myslela, že se chce stát učitelkou ve škole a čas člověka mění.
"Cestou se stavíme za Kentarem, určitě ho budeš chtít vidět." Začervenala se. Určitě na něj celou dobu myslela. Když jsem se podívala na hodinky, ukazovaly, že je čas jít do školky pro Takashiho.
Ten k nám přiběhl celý veselý a pořád se usmíval. Přijde mi že se už takhle od rána usmívá. Pozdravil i Ayame a nebyl k ní odtažitý. Spíš se na ní pořád culil a běhal kolem ní jako divý. Moc se mu líbila. Jsem zvědavá jak bude reagovat Sensei až Ayame uvidí.

Z pohledu Ayame:
Takashi byl opravdu krásný dítě. Vypadal přesně jako jeho otec, ale povahu má celou po matce, ale zajímalo by mě po kom má to, že se nebojí bavit s cizími lidmi, protože Ai byla vždy k jiným lidem víc odtažitá a nesměla. Když jsem viděla ty dva jak jeden z nich nese své dítě v náruči, byla jsem tak šťastná. Šli dál i beze mě. Jak bude Sensei reagovat až mě uvidí. Ai mě doprovodila k naší bývalé škole a pak mě nechala samotnou. Určitě chtěla nás nechat osamotě a vydala se domů se svou rodinu. Všichni středoškoláci odcházeli domů, jelikož měli za dva dny začít prázdniny tak končili dřív. Dodala jsem si odvahu a vydala jsem se směrem k budově. Míjela jsem pár středoškoláků, kteří na mě zvědavě koukali a v klidu jsem procházela chodbami. Tady se vůbec nic nezměnilo. Všechny třídy pořád stejné. Zastavila jsem se před mojí třídou, kde jsem strávila spousta let. Třída byla prázdná. Lavice byli jako vždy za sebou a já si sedla do jedné z nich. Na mé místo kde jsem seděla. Tentokrát už jsem seděla na normální židli, ne na vozíčku. Vzpomínala jsem co jsem tu celá ta léta prožila a musela si pro sebe usmát. Z mého snění mě probudilo náhle otevírání dveří. Okamžitě jsem zpozorněla. Celé mé tělo se začalo chvět, když jsem se dívala do páru krásných očí, které mělo každou jinou barvu. Oba jsme nic neříkali. Jako by se zastavil čas. Poznal mě, určitě podle toho kde sedím. Hned na to jsem se zvedla přistoupila k němu blíž. On mi šel naproti.
"Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho." a usmála jsem se. V tu chvíli mě popadl do náruče.
"Proč se omlouváš ty hloupá. Dalo se to čekat, že to bude trvat." On se chvěl. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Tak dlouho na mě čekal a čekal. Pevněji mě držel. Mám pocit, že i dokonce plakal. Schoulila jsem se víc do jeho náruče a začala jsem brečet. Ani jeden se od toho druhého nechtěl odtrhnout. Tak dlouho jsme po sobě toužili. Snad už budeme spolu žít šťastně až do smrti.
O dva roky později:
Už dva roky žiji se Senseiem. Stala jsem se zdravotní sestrou v místní nemocnici a Sensei dále pokračuje jako učitel na Střední škole Sakura. Rok před tím jsme se vzali a nyní máme krásnou zdravou holčičku. Zrovna dnes je velký den, protože Aiin syn Takashi slaví své páté narozeniny a chceme se všichni společně vyfotit a udělat šťastnou vzpomínku. Přijeli snad všichni příbuzní. Dokonce i rodiče Yukia a Senseie. Trochu to vzbudilo povyk ve dvou bratrů, ale nakonec jim odpustili. Pokud by jejich rodiče byli tak chladní určitě by nepřijeli na narozeniny svého vnoučete. Mezi tím Sensei upravoval stojan s foťákem, aby nás mohl všechny vyfotit, zatím co já v klidu seděla na židli a konejšila svou dcerku Kazumi. Ai se snažila chytit svého syna, který tu okolo ztřeštěně pobíhal.
"Všichni prosím stoupněte si tak abych vás mohl všechny dobře zaměřit." oznámil Sensei na fotku. Sensei nechal abych seděla, když mám v náruči Kazumi a aby si vedla mě sedla Ai a držela v náruči Takashiho. Vedle ní si sedla na židli její matka a hned vedle její matky, její babička. A z mé druhé strany si vedle mě sedla teta Sen a vedle ní Senseiova matka. Chlapi stáli za námi. Yukio stál za Ai a Sensei měl stát za mnou, ale šteloval fotoaparát, aby nás dobře zaostřil a dal časový spouštěč.
"Tak všichni připravte se, pět vteřin." Rychle zapnul automatické odpočítávaní a běžel se postavit za mě. Všichni jsme se usmívali na fotoaparát. Doufám že tuhle vzpomínku si budou nést v srdci všichni, včetně i naši děti.

KONEC

Anárion

6. března 2017 v 20:02 | Aria
Anárion
Věk: 32
Karma: Záporná
Titul: Temný rytíř využívající černou magii
Popis: Anárion je velmi chladný a přísný. Kdysi byl jeden z rytířů království Draes, ale byl tak silný a mocný a chtěl víc, že ho král nechal vyhodit z království. Od té doby se chce království Draes pomstít a stát se jediným vládcem celého světa.
Vzhled: Anárion má dlouhé bílo-šedé vlasy a rudé oči. Má černé oblečení. Používá černou magii, kterou se naučil od jedné čarodějnice a tím se stal ještě silnější.
Rodina: Jeho rodiče ho přenechali království, aby se stal dobrým rytířem. Sám vlastní rukou své rodiče zabil. Má pár stoupenců, kteří mu pomáhají.
Koníčky: Nemá žádné koníčky
 


Valdamir Ialer Draes

6. března 2017 v 20:01 | Aria
Valdamir Ialer Draes
Věk: 60
Karma: Kladná
Titul: Král království Draes
Popis: Valdamir je velmi spravedlivý král. Jeho království ho uznává jako za skvělého vladaře. Když se účastní války tak vždy po boku svých vojáků. Ne jen že je spravedlivý, ale i velmi dobrotivý, ale může být i za čas přísný.
Vzhled: Vypadá jako každý starší muž. Nosí knírek a bílé krátké vlasy. Většinou je vidět bez své koruny na hlavě. Používá jí jen při nějaké příležitosti.
Rodina: Má jedinou dceru, kterou se snaží provdat za skvělého muže, aby mohl převzít jeho funkci krále. Jeho žena umřela při porodu jejich dcery. Hodně si oblíbí Pellease a nominuje ho jako hlavního velitele rytířu království Draes.
Koníčky: Rád za čas hraje šachy

Thrina Phedra Draes

6. března 2017 v 19:59 | Aria
Thrina Phedra Draes
Věk: 26
Karma: Neutrální
Titul: Princezna království Draes
Popis: Thrina je trochu nafoukaná princezna. Často si dobírá Sibille pro její vzhled. Je jedna z nejkrásnějších dívek v království a princ je tu pro ní každou chvíli, ale ona žádného z nich nechce. Na první pohled se zamiluje do Pellease.
Vzhled: Thrina má dlouhé bílé až trochu narůžovělé vlasy a modré oči. Často nosí bílé šaty, které má po mamince.
Rodina: Thrina je jediný potomek krále Valdamira a zesnulé královny Leanne. Jako malá byla vychovávaná pod přísným dohledem stráží. Na první pohled se zamiluje do Pellease a chce, aby si jí vzal a stal se králem království Draes, což on odmítá. Od začátku nemá ráda Sibille, protože ví, že má ráda Pellease a že s ním tráví čas.
Koníčky: Ráda jezdí na koni, nebo hraje na hudební nástroje.

Ai no Unmei- 12. díl Sbohem

6. března 2017 v 19:22 | Aria
Minna Konbanwa!
Tak přináš předposlední díl Ai no Unmei. Snad se vám povídka líbila a díl bude líbit. Jsem ráda, že nakonec stihnu tuhle povídku dopsat během prázdnin. Zítra by se tu měl objevit poslední díl možná i dneska pokud nebudu líná :D No užijte si díl a omlouvám se za pravopisné chyby.
Sbohem
Úterý ráno ve škole
Z pohledu Ai:
S Ayame jsme akorát přišly do školy a stačily si všimnout obrázků, které vyseli na zdech. Když jsem se podívala pozorněji málem mi upadla pusa.
"Co to má sakra znamenat?!" Křičela jsem po celý škole. Všude na zdech vyseli fotky Ayame a Senseie, jak se objímají, nebo spolu sedí v parku. Nedokázala jsem normálně myslet. Všechny pocity ve mně začali se mísit a bouřit. Ale víc než o své pocity jsem se bála o pocity Ayame. Byla bledá jako zimní sníh. Ani se nehýbala, jen seděla a dívala na fotky, které držela v ruce. Asi je vzala ze zdi. Začali jí i téct slzy. Tohle nechtěla. Okamžitě jsem k ní přiběhla a začala jí utěšovat. Mezi tím co jsem jí držela za ruce, jsem křičela na studenty, kteří se na Ayame dívali. "Kdo to udělal?! Který z vás tohle udělal?!" Byla jsem velmi naštvaná, což bylo i vidět, protože všichni studenti radši mlčeli a stáhli se.
"Slečna Ume do kabinetu ředitele. Opakuji. Slečna Ume do kabinetu ředitele." Ozývalo se ze školního rozhlasu. Určitě budou chtít řešit Ayame a Senseie. Podívala jsem se znovu na Ayame a ta už měla nepřítomný pohled.
"Ayame nevzdávej se tak rychle. Možná všichni tohle zjistili, ale nemohou ti zakázat lásku k Senseiovi. Máš ho přece ráda, tak bojuj za vaší lásku, já tu pro tebe jsem." Podívala se na mě. Už neměla nepřítomný pohled, ale pohled plný odhodlání a vděku, díky mě. Znova jsem jí objala, abych jí dodala sílu. Pak jsme ještě společně přikývly a odhodlaně jsme mířili do ředitelny. Tam už na nás čekal ředitel a Sensei a ještě jedna učitelka, asi zástupce ředitele. Obě jsme pozdravily. Ředitel šel rovnou k věci. Nerad chodí kolem horké kaše, proto ho mají všichni rádi, ale je i dost přísný.
"Slečno Ume, můžete nám laskavě vysvětlit ty fotografie, které visí po celé škole? A jaký máte vztah s učitelem Seihi?" Nebyl zrovna v dobré náladě. Asi by nebyl nikdo, kdyby se dozvěděli, že učitel a studentka spolu chodí. Položila jsem ruku na rameno Ayame, abych jí ukázala, že jsem tu s ní.
"O těch fotkách nic nevím. Někdo je musel pořídit."
"Nic nevíte, tak mi tedy vysvětlete, proč na těch fotkách jste se svým učitelem?" Napjala se. Byla dost napjatá.
"To protože já..."
"Slečna Ume za nic nemůže pane řediteli. Je to moje vina. Pozval jsem jí několikrát ven jako její učitel, abych o ní se dozvěděl pár věcí. Je to nadaná studentka a chtěl jsem jí pomoci, aby mohla dobře projít touto střední školou." Skočil jí do řeči Sensei. Snažil se jí chránit i když jsou v takovéhle situaci. Tomu říkám opravdová láska.
"A jak tedy vysvětlíte ty situace, kdy jste slečnu Ume objímal. Dokonce jsem se doslechl, že byla u vás několikrát doma, to je podle nás velmi nemorální."
"Za to mohu já pane řediteli." Všichni se podívali na mě. Teď není čas být plachá a stydlivá! Všechno jim řekni.
"Víte Sensei má mladšího bratra a já s ním chodím. Ayame mě několikrát doprovázela k nim domů, protože jsem velmi stydlivá, být nablízku více mužům i když je to můj učitel. Navíc Ayame tam se mnou chodila kvůli učení, nesčetněkrát se učitele vyptávala na látku." Snažila jsem je ochránit. Nechci aby se ti dva rozloučili. Vím jaké by to bylo. Poznala jsem to, když jsem nemohla najít Yukia.
"Vidím, že se snažíte ochránit tyhle dva slečno Rin, ale to nemění na faktu, že ti dva mohou být spolu. Navíc tyhle fotky viděl každý student na této škole a přesvědčit je o tom, že je to naopak je velmi těžké. Proto navrhuji, aby jste na nějakou dobu rezignoval Seihi-sensei. Pokud se ale budete nadále výdat, budu vás oba muset vyhodit ze školy."
"Počkejte! To nemůžete." Všichni jsme se podívali na Ayame. Byla odhodlaná se ředitelovi postavit.
"Řeknu vám všechno. Já a Seihi-sensei mi spolu chodíme. Já ho miluju.Vím že je to nemorální, ale copak je zakázané někoho milovat? Já si tu lásku taky nevybrala, přišla sama. Než jsem si to uvědomila, byla jsem do Senseie až po uši zamilovaná. Jestli chcete Senseie vyhodit, vyhoďte raději mne. Nedopustím, aby se kvůli mně Sensei vzdal svého snu být učitelem." Bylo ticho. Pevněji jsem držela Ayamenino rameno. Snad tohle dokáže trochu ředitelovo srdce obměkčit.
"Řediteli radši odstoupím na nějakou dobu ze své funkce učitele, ale nechte Ayame tu studovat. Je ve třetím ročníku. Víte Ayame se rozhodla až tu dostuduje odletět do Ameriky podstoupit operaci, aby mohla zase chodit. Nechte jí prosím uskutečnit tento cíl." Bylo ticho. Ředitel přemýšlel jak se má rozhodnout. Všichni jsme byli napjatí. Záleželo už jen na řediteli jak se rozhodne.
"Rozumím. Slečna Ume tu zůstane a bude pilně studovat na zkoušky, mezi tím co vy na tu dobu rezignujete. Až slečna Ume dostuduje, můžete se vrátit zpátky jako učitel. Nechci o vás zase přijít, protože velmi dobře učíte a takový učitelé se cení. Jen vás chci poprosit, aby jste se za tu dobu nestýkali dokud tahle věc neutichne." Všem se náramně ulevilo. Bála jsem se že bude muset Sensei nebo Ayame odjet z města někam jinam, ale nestalo se. Přeci jen ředitel není tak přísný jak všichni povídají.

Po tomto incidentu se Ayame se Senseiem nevýdala. Párkrát si zavolali, aby si nepřišli tak vzdálení. Často jsem chodila k Senseiovi domů, ne jen kvůli Yukiovi, ale taky proto, aby mě Sensei doučoval a pak abych mohla doučovat Ayame. Navzájem jsme si pomáhali, abychom my dvě mohli udělat zkoušky a prošli třeťákem.

Den závěrečné ceremonie:
"Haló kdo volá?" Řekla jsem do mobilu. Z druhé strany se ozval Yukio. Chtěl mi poblahopřát k udělání závěreček. Já a Ayame jsme je udělali a zítra je Závěrečný ceremoniál a taky den, kdy Ayame odletí do Ameriky. Yukio se účastnil plaveckých závodů v Tokyu, takže to nestihne, proto mi volá dřív. Jsem ráda, že mohu slyšet jeho hlas. Hrozně mi chybí.
"Zítra Ayame odlítá do Ameriky. Chci jí vyprovodit na letiště. Stihneš to zítra?" Musela jsem se zeptat.
"Snad jo. Zítra se vracím, ale ta cesta je dlouhá, budu se snažit už kvůli vám oběma." Řekl z druhé strany. Je moc hodný a záleží mu na mě a na Ayame. Ještě jsem mu popřála hodně štěstí a dobrou noc a pak jsem zalehla do postele i já. Zítra bude den, kdy Ayame odjíždí na dobu neurčitou. Jsem z toho všeho tak nesvá, že nemohu ani usnout. Doufám, že nebude Ayame tolik trpět, protože u ní nebudu při těžké chvíli. Chtěla jsem s ní jet do Ameriky, ale otec mi to nedovolil a Ayame chtěla, abych jí přivítala, až se vrátí.
Hned na to mi ráno zvoní mobil. "Haló přeji dobré ráno." řekla jsem do mobilu.
"Dobré ráno? Ai teprve jsi vstala? Dneska je ten Závěrečný ceremoniál, čekám na tebe v tělocvičně s ostatními studenty, brzo to začne!" Křičela z druhé strany Ayame. Okamžitě jsem se podívala na hodiny. Ukazovali osm pryč. Típla jsem hovor a rychle se šla obléct. Táta mě vzbudit nemohl, protože byl zase na rybolovu a dneska se vrací, aby se mohl rozloučit s Ayame. Z domu jsem vyběhla jak namydlený blesk až jsem málem zapomněla zamknout vchodové dveře. Proč zrovna dneska musím přijít pozdě?!
Ceremoniál dávno beze mě začal. Nemohla jsem ani popadnout dech jak jsem celou cestu rychle běžela. Vsadím se že to byl můj rekord v běhání. Hned jak jsem vstoupila do tělocvičny, viděla jsem Ayame jak pronáší řeč. Vůbec se nebála. Do těch slov dávala své pocity a dávali tomu krásnou scenérii. Jak dokončila svůj proslov začala jsem jako první tleskat. Všimla si mě a hned začali tleskat ostatní. Usmívala jsem se a zároveň mi tekly slzy štěstí. Dnes Ayame vidím takhle naposledy.

Na letiště jsme jeli Senseiovím autem. Bylo to lepší než jet taxíkem. Celou cestu jsem držela Ayame za ruku. Navzájem jsme si dodávaly sílu. Cestou jsme všichni mlčeli. Nikdo nevěděl co říct. Já se hlavně musela přemáhat, abych se na místě nerozbrečela. Bude mi Ayame chybět a to moc.

Z pohledu Ayame:
Na letišti jsme čekali na náš odlet. Moje letadlo mělo letět za 10 minut. Otec se rozhodl letět se mnou, protože se o mě bál. Byla jsem i ráda, že tam se mnou bude. Nebudu se cítit tak osamělá. Celou cestu Ai neřekla ani slovo. Bylo to pro ní stejně těžké jako pro mě.
"Ai nemusíš se o mě bát. Párkrát ti zavolám. Sice se moc neuvidíme, ale budeme si volat, tak si nebudeme připadat tak vzdálené." Chytla jsem jí za ruce. S brekem se mi vrhla do náruče.
"Ať se děje cokoliv, sibuju že tu budu na tebe čekat." Řekla mezi pláčem a popotáhla. Trochu mě to její popotáhnutí rozesmálo. Hned na to jsem se podívala na Senseie. Usmíval se na mě.
"Neboj se Ayame. Budu na tebe čekat. Zvládneš to." Uklidňoval mě. Přikývla jsem na to. Ještě se přišel semnou rozloučit Aiin táta a teta Sen. Dokonce přišel i Yukio. Chtěl mi popřát hodně štěstí a že tu budou na mě všichni čekat. Byl to krásný pocit, když vím, že až se vrátím domů všichni tu na mě budou čekat. Otec se se všemi formálně rozloučil a tlačil můj vozík směrem ke vchodu, které vedlo do letadla.
"Ayame počkej, ještě ti chci dát tohle." Běžel ke mě Sensei. Podal mi malý dárek.
"Co je to?" Ptala jsem se ho.
"Je to naše společná vzpomínka." Roztrhla jsem papír a v něm byl zabalený rámeček a v něm zarámovaná fotka mě Ai, Senseie a Yukia společně když jsme byli v létě na pláži. Tentokrát jsem slzy neudržela a začala jsem brečet. Sensei si ke mě kleknul a utíral mi slzy jako tehdy u něj doma.
"Takový výraz ti nesluší. Usměj se pro nás všechny. Hlavně pro mě, abych si nedělal starosti." Jeho slova byla tak hřejivá a uklidňujíci. Usmála jsem se. Hned na to, mě Sensei políbil. Jeho rty byly tak horké a jemné. To byl náš první polibek.
"Počkám tu na tebe. My všichni tu na tebe počkáme Ayame, ať to trvá celé roky." Ještě naposledy mě líbnul na čelo a pak nechal mého otce, aby mě odvezl do letadla. Všichni mi ještě mávali a já jim než jsem je ztratila z dohledu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Ai no Unmei- 11. díl Kamarádky navždy

5. března 2017 v 17:26 | Aria
Minna Konbanwa!
Tak přináším další díl Ai no Unmei. Už tu bude brzo konec tak doufám, že vás povídka bavila. Mě hrozně moc. Doufám že vás tenhle díl, alespoň trochu napne co bude v dalším díle. No omlouvám se za pravopisné chyby a užijte si díl.

Kamarádky navždy
Třetí ročník na střední škole Sakura
Jaro
Z pohledu Ai:
"Cože?! Je to pravda Ayame?" Křičela jsem přes celou jídelnu. Všichni se na nás podívali.
"Jo, ale prosím trochu se ztiš, nechci aby to někdo slyšel. Kdyby se to někdo dozvěděl byli bychom v průšvihu." prosila mě Ayame. Nemohu tomu uvěřit. Má nejlepší kamarádka chodí s Yukiovím starším bratrem a ještě ke všemu je to náš třídní učitel. Ale zase je to pěkné. Našla někoho koho má ráda, tak jako já. Naštěstí už se zase všichni věnovali svým věcem a nás nesledovali. Tahle blbě na sebe upoutat pozornost. Jsem opravdu pitomá.
"Nesmí to nikdo vědět a mohu to říct Yukiovi? On nemá někoho komu by to mohl říct, navíc mu záleží na bratrovi tak by to držel v tajnosti." prosila jsem svou nejlepší kamarádku.
"No dobře můžeš mu to říct, ale rodičům ani muk jasný? Můžou se to o nás dozvědět až vystuduji, ale do té doby musíme to držet v tajnosti." vysvětlila mi Ayame a dala si do pusy poslední sousta z oběda. Je to opravdu překvapující, ale mohla jsem s tím počítat. Přece jen spolu trávili spoustu času tak jako já s Yukiem.

Po škole jsme se rozhodly jít společně nakupovat. Den bez kluků. A vy určitě víte proč. Abychom si o nich mohli přece povídat. Chci vědět všechno. Ayame je má jediná nejlepší kamarádka, tak musím to všechno vědět. Na oplátku zase řeknu všechno já. Dnešní den je na to perfektní, protože je krásně a moc nefouká vítr a to většinou v tomhle městě fouká, dnes je bezvětří. Mezi tím co tlačím vozík s Ayame, potkáváme spoustu lidí. Když takhle potkáváme spousta žen, říkám si, proč nevypadám taky tak dospěle. Připadám si jako malá holka. S Ayame jsme zamířily do obchodu s oblečením. Chci si koupit nové šaty a taky něco pro Yukia.
"Ne Ayame? Co máš na našem učiteli ráda?" zeptala jsem se, mezi tím co vybírám mezi oblečením šaty.
"Ani sama nevím. Je hodný, dospělý poslouchá mě, když o něčem mluvím. Víš tehdy, kdy jsme spolu nemluvily jsem byla na ostatní trochu kousavá a nechtěla od nikoho pomoct, ale Sensei mi pomohl aniž by se nechal mými slovy odradit. Pomohl mi v těžkých chvílích." Přestala jsem přebírat oblečení a podívala se na ní. Usmívala se a hledala pro sebe dobré kalhoty. Měla jsem to být já, kdo jí měl tehdy pomoct, ale pomohl jí někdo jiný. Nechala jsem oblečení a běžela jsem k ní a objala jí.
"Promiň Ayame, že jsem tam tehdy pro tebe nebyla. Opravdu je mi to líto." a zase jsem začala brečet.
"To je v pořádku Ai. Dost mi to tehdy pomohlo najít samu sebe, navíc jsem teď šťastná. Jsme zase spolu." Cítila jsem jak mě hladí po hlavě. Vždycky mě takhle uklidnila.
"Ale je to dobrý. Obě budeme patřit do rodiny Seihi, obě budeme mít stejné jméno." smála jsem se.
"Myslíš až moc dopředu Ai. Vždyť ani nevím, jestli si je vezmeme."
"Proč bychom to nevěděli? Já Yukia miluju a klidně si ho vezmu, myslím až dostuduju." Ano. Chci si Yukia vzít a žít s ním až do smrti. Už nechci nikoho jiného. Záleží mi jenom na něm, Ayame a mou rodinu. Vrátila jsem se zase k oblečení a tentokrát, už jsme se více věnovali módě. O klucích moc slov nepadlo. Taky jsem vybrala i dárek pro Yukia. Doufám že se mu bude líbit.
Obě jsme pak šly na oběd. Jen na rychlé občerstvení na hamburgery. Už jsem je dlouho neměla.
"Ai je tady něco, o čem bych ti nutně potřebovala říct." začala z ničeho nic Ayame. Tvářila se dost vážně. Přestala jsem jíst hamburger a poslouchala jí.
"O co jde Ayame. Máš nějaký průšvih. Udělal ti Sensei něco?" byla jsem dost nervózní. Ayame nikdy nebyla tak vážná. Jen když se něco hrozného děje.
"Ne Sensei mi nic neudělal. Jde o mé nohy." Jak to dopověděla zpanikařila jsem. Jde o její nohy? To snad ne! Doufám, že nezůstane na vozíčku na pořád, ba dokonce hůř bude muset po zbytek života ležet!
"Uklidni se Ai. Není to nic vážného. Jen jsem ti chtěla říct, že asi podstoupím operaci, abych mohla znovu chodit. Je to velmi složitý zákrok a taky pěkně drahý. Ten zákrok mi budou dělat v Americe, takže bych tam po studování chtěla jet se léčit." Udělala jsem dobře, že jsem ten hamburger nejedla. Určitě bych se udusila.
"Chceš odletět do Ameriky na složitou operaci? Vždyť ani nevíš, jestli to zvládneš? A jak dlouho se budeš léčit?"
"Ai chci zase chodit. Běhat s tebou a s ostatníma po pláži a radovat se. Nechci aby se za mnou každý otáčel a říkal chudák holka. To nesnesu. Ať to klidně trvá roky, ale podstoupím to. Chci aby jsi mě v tomhle podporovala, prosím." Nevěděla jsem co říct. Tahle léčba může trvat roky, jak to tu bez ní zvládnu. Ale ona doufá, že jí budu podporovat a jako správná její kamarádka jí podpořím.
"Rozumím. Máš tedy mou plnou podporu Ayame. Budu ti držet palce, abys to zvládla i když to bude těžký nevzdávej se. My tu na tebe budeme čekat." Tentokrát se do breku dala ona. Byla šťastná, že jí někdo podpořil a že tu bude někdo na ní čekat i když to bude dlouho trvat.
Slunce pomalu zapadalo a já ještě doprovodila Ayame domů. Cestou jsme si povídali o tom co jsme spolu od školky prožily a spousta jiných věcí. Ještě jsem jí na rozloučenou objala a cestou domů, která vedla do kopce jsem přemýšlela o tom, jak to tu zvládnu a jak to tu zvládne učitel. Ještě jsem o tom řekla Yukiovi po telefonu a ten to pak řekl svému bratrovi. Sensei z toho byl trochu překvapený, ale věděl, že Ayame jde za svou cestou a chce jí v tom podpořit. To si myslel a já taky, ale co následovalo další den, nám všem změnilo život.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Fairy Tail manga

4. března 2017 v 21:08 | Aria |  Manga anketa

Fairy Tail

Typ: Manga
Počet knih: 59 (stále vychází)
Počet kapitol: 525 (stále vychází)
Žánry: komedie, fantasy, groteska, magie, shounen, eicchi, akční, drama, dobrodružství

Fairy Tail, proslulý cech číslo 1. Do tohoto cechu se touží dostat i Lucy. Po nedorozumění se Salamandrem se Lucy setkává s Natsuem členem cechu Fairy Tail. Ten jí pozve společně se svým přítelem Happym do cechu. Jenže to není ledajaký cech. Je to cech pošuků, úchylů a mamlasů, na druhou stranu, ale všichni mají dobré srdce a navzájem se jako rodina podporují. O zábavu tu mají postaráno a co se týče práce, ta se hlavně plní pomocí magie, kterou mág musí mít pro vstup do magického cechu. Právě Lucy společně s Natsuem a Happym a s ostatními členy Fairy Tailu, každý den prožívají dobrodružství na těchto misích.
HODNOCENÍ:
Manga je naprosto skvělá. Nejdelší mangu jsem snad ještě nikdy nečetla. Dost mi trvalo než jsem se dostala až na konec. I když je pravda, že jsem to brala jen na přeskáčku. Nejdřív bylo anime a pak manga. Takže až úplně celou jsem jí nečetla, ale je skvělá. Musím říci, že mě dostal rozsáhlí datum vydání. Tahle manga se vydává už od roku 2006 a už je rok 2017. 11 let tato manga vychází a je to hlavně vidět na kresbě. Hiro Mashima se velmi dokonale zlepšil v kreslení. Musím říci, že se ani nějak netěším jak celá manga skončí, protože pak už nic lepšího nepřečtu a tuhle mangu nejvíc miluju. Taky mě hodně dostává ten konec, jsem za Natsua ráda, ale co bude dál a Zeref? Šmankote já se zblázním.
Rozhodně tuhle mangu doporučuji k přečtení, lepší mangu si nepřečtete.

Hodnocení 10/10 hvězdiček

Ai no Unmei- 10. díl Zakázaná láska

4. března 2017 v 18:58 | Aria
Minna Konbanwa!
Přináším vám další díl Ai no Unmei. Musím říci, že je poměrně dlouhý. Ještě nikdy jsem se takhle nerozepsala. Na to že je to kapitolovka tak je díl mnohem delší než jednorázovky, které někdy píšu. Asi hrozně miluju postavu Ayame a nějak jsem to s ní prožívala, že jsem to až takhle rozepsala. No doufám že se vám bude díl líbit a omlouvám se za pravopisné chyby.

Zakázaná láska
Z pohledu Ayame:
Sobotní ráno je velmi příjemné. Žádná škola, povinnosti, nic. S Ai jsme se nakonec dostaly do třeťáku, i když to měla Ai trochu s odřenýma ušima, ale dostala se tam. Jsem velmi šťastná, že mám tak úžasnou kamarádku, která kvůli mě dřela, aby se sem dostala. A protože přes léto chodila do školy, její nepřítomnost ve škole se snížila k nule. Za to já si užívala života. Nemohla jsem dostat nic lepšího. Úžasnou kamarádku, skvělého otce, krásný domov a člověka, kterého z hloubi srdce miluji. Jenže má láska k němu je jen krásný sen. Realita je jiná, kdyby se veřejnost dozvěděla o mé lásce k němu, oba bychom museli odejít a to nechci. Proto jsem se rozhodla držet své city zkrátka, ale je to těžké, protože mě dokáže kdykoliv nějak překvapit. A abychom nebyli v omylu toho koho miluji je můj učitel Kentaro Seihi a protože já jsem jeho studentka, nemohu si dovolit k němu cítit něco víc než jen pouhý vztah studenta a učitele. Mimochodem jsem Ayame Ume a chodím na střední školu Sakura. Mám problémy s chozením a tak jsem přivázaná na vozíčku, ale to se brzo změní.
"Dnešní záznam pátého října roku 2012."
"Ayame! Pojď snídat! Udělal jsem nám výbornou snídani!" Táta mě volal na snídani. Svůj deník jsem schovala do svého stolku a dotlačila se do kuchyně ke stolu.
"Dobré ráno zlato. Jak si se vyspala?"
"Skvěle. Cítím se jako bych se znova narodila." a usmála jsem se na něj. Táta mi jako vždy usmažil vajíčka, které mam hrozně ráda a s chutí jsem se do nich pustila. Při jídle jsem přemýšlela co budu asi dneska dělat. Moc toho nebylo. Na podzim je trochu chladněji a táta nechce, abych byla dlouho venku. Poděkovala jsem za snídani a šla se obléct na ven. Táta nebyl proti tomu. Ještě naposledy jsem mu zamávala a vyjela jsem ven. Svítilo nádherně slunce. Přímo hřejivě v té zimě.
"Koukám, že už si čilá, i když je takhle chladno po ránu." Otočila jsem se za tím hlasem. Pár metrů ode mě stál Sensei. Měl na sobě normální oblečení. Vypadá teď spíš jako kluk, než dospělý muž.
"Dobré ráno, sensei. Proč bych nebyla. Užívám si den volna bez povinností."
"Takže mi tím chceš sdělit, že nemáš plány. V tom případě bych tě chtěl pozvat na malou procházku." Trochu jsem se začervenala.
"Aby jste mohl tlačit můj vozík, to určitě."
"Ne jen chci strávit den volna se svou oblíbenou studentkou." Nezmohla jsem se na slovo. Ta slova mě vynesla z míry. Hlavně se uklidni holka. Nechceš přece prozradit své city. Neříkala jsem nic. Sensei ke mně přišel blíž, obešel mě a ze zadu tlačil můj vozík. Cítila jsem jak s citem a opatrností můj vozík tlačí. Jako by se bál, že bych mohla z vozíku vypadnout. V hlavě mi vířila spousta otázek, ale nevěděla jsem jak se správně zeptat.
"Děje se něco?"
"Ne, jen jsem si říkala, proč jste dnes šel kolem mého domu?" Byla jsem zvědavá.
"Šel jsem se projít a pak mě napadlo, že bych tě mohl pozvat ven." Takže mě chtěl pozvat ven. To je od něho tak milé. Ne přestaň s tím. Jsi studentka a on tvůj učitel. Nezapomeň na to. Mezi tím co jsem se vnitřně se svým svědomím hádala, mě Sensei dovezl do parku, kde jsme poprvé strávili společný den. Pamatuji si, že tehdy jsem se dost lekla. Měl tak ledové ruce jak smrt. Při té vzpomínce jsem se zachvěla.
"Je ti zima?"
"Co? Ne. Jen jsem si na něco vzpomněla.
"Hmm. Na to jak jsme se tu potkali před létem?" On mi snad čte myšlenky? Jak si to může pamatovat? Myslela jsem, že jsem jediná kdo si to pamatuje.
"Měl jsem pravdu. Je snadné uhádnout co si myslíš, Ayame." A zasmál se. To je poprvé co mě oslovil jménem. Dnes je Sensei, nějak jiný. Chová se jinak než obvykle. A já taky.
"Nějakou dobu jsme si povídali a kolem poledne mě Sensei pozval k němu domů na oběd. Byla jsem tak šťastná. Uvidím kde Sensei žije.
"Tak jsme tu."
"Sensei vy žijete v pronajatém bytě?"
"Ano. Na dům ještě nemám a ten byt je dost velký. Yukio mi pomáhá s nájmem, takže je to výhodné."
"A v kterém patře bydlíte?" Byl to poměrně vysoký panelák. Asi jedna z nejvyšších budov ve městě Yamae. Slyšela jsem, že nájem na byt je dost drahý.
"Bydlím úplně nahoře v pátém patře. Mám tam krásný výhled na celé město. Neboj se. V tomhle paneláku je zaveden výtah, tak se nemusíš bát, že bych tě musel nést do schodů." Z nějakého důvodu mě píchlo u srdce. Jako bych chtěla, aby mě Sensei nesl v náručí.

Jeho byt byl opravdu velký a velmi luxusně zařízený. Dalo se to čekat. Chvilku jsem si to tady představovala trochu v japonském stylu, ale tento byt je spíše ve francouzském stylu.
"Nebuď ostýchavá a chovej se tu jako doma. Připravím něco k obědu tak se nějak zabav." Mezi tím co Sensei odešel do kuchyně připravovat oběd, jsem se rozhodla prozkoumat jeho byt. Na to že tu bydlí dva muži je tu poměrně uklizeno a není tu ani moc věcí. Jak se tak rozhlížím po obýváku všimnu si fotek vystavené nad nočním stolkem. Dotlačila jsem svůj vozík k nim. Byla to jeho rodina. Poznala jsem Senseie a Yukia. Hned jsem si i všimla fotky, která se od ostatních lišila. Na každých těch fotkách byl někdo s někým, ale na téhle fotce byla žena sama. Na té fotce se usmívala jako slunce. Kdo to je? Že by Senseiova přítelkyně? Byla jsem z té fotky znepokojena a tak jsem raději jela za Senseiem. Dívat se na něho jak připravuje jídlo. Vždy jsem se na něho ráda dívala, když něco četl nebo vykládal látku studentům.
"Oběd už je hotový. Pojď jíst." Neváhala jsem ani vteřinu. Přijela jsem se svým vozíkem ke stolu a Sensei dal přede mě talíř s jídlem a k tomu příbory.
"Sensei vy máte rád francouzský styl?"
"Ano. Líbí se mi tento styl. Proti našemu stylu nic nemám, jen mám tento styl rád." Měla jsem takový hlad, že jsem jen jedla a nemluvila. Celou tu dobu mě Sensei pozoroval. Uměl skvěle vařit. Jestli i jeho vaření měla ráda jeho přítelkyně.
"Děkuji za jídlo."
"Nemáš vůbec za co. Jsem rád, že ti chutnalo." Sensei sebral talíře a dal je do myčky.
"Sensei měl jste přítelkyni?" Má slova vyšla tak rychle. Nestačila jsem být ani překvapená.
"Ano. Měl jsem." Měla jsem pravdu. Takže ta žena na fotce, ale proč používá minulý čas?
"Měl jste? Stalo se něco?" Zavládlo ticho. Sensei se ani nepohnul. Stál před myčkou a díval se prázdným pohledem jinam. Připomněla jsem mu něco, co jsem neměla.
"Omlouvám se. Jestli o tom nechcete mluvit nemusíte."
"Ne. Jen je to trochu těžší téma. Nikdy jsem o ní s někým nemluvil."
"Opustila vás?" Proč se ptám? Není to moje věc.
"Dalo by se to tak říct. Víš už jako malý jsem chtěl být učitelem. Slíbil jsem jí, že až se stanu výborným učitelem, přijdu si pro ní. To jsem si myslel, ale nestalo se tak." Znova bylo ticho. Tentokrát si Sensei sedl ke stolu naproti mně. Nevěděl jak pokračovat. Bylo to pro něho těžké.
"Sensei prosím pokračujte. Chci vědět co se stalo." Chvilku mlčel, ale pak pokračoval.
"Víš znali jsme se už od školy a tak jsme si slíbili, že až se stanu učitelem a ona lékařkou tak se vezmeme. Jenže mí rodiče chtěli, abych šel na inženýra, ale odmítal jsem to. Hodně jsem je zklamal a tak dávali velké naděje na Yukia. Díky mně si Yukio musel projít tím vším. Když jsem se konečně stal učitelem, zjistil jsem, že ona vážně onemocněla a nebyl způsob jak jí vyléčit. Od té doby žije jen přístrojích a možná jí brzo odpojí." Chvěl se. Chvěl se jako malé novorozené štěně. Prožil si toho hodně. Natáhla jsem ruce a dotkla se jeho dlaní. Podíval se na mě.
"Pokud se cítíte osaměle, pokud cítíte bolest, tak tu budu pro vás vždy a tu bolest utiším." Z očí mi tekli slzy. Už mi nezáleželo, jestli jsme student a učitel. Jedině co chci je být Senseiovi nablízku.
"Proč zacházíš tak daleko?"
"Protože vás mám ráda Sensei. Chci vám být nablízku. Je mi jedno jestli jste můj učitel a já vaše studentka. Mé city jsou velmi silné." Pevně mi držel ruce a intenzivně se mi díval do očí.
"Nemohu. Nemohu dopustit aby tvůj život se skládal ze lhaní ostatním. Pokud se to veřejnost dozví budeš muset odejít, budou tebou opovrhovat a to nechci. Jsi velmi nadaná studentka." Obrátil svůj pohled jinam. Nedokáže zapomenout.
"Sensei pokud nedokážete zapomenout, tak vám pomohu aby jste zapomněl. I ona určitě chce, aby jste žil dál a šťastně." Stáhla jsem ruce k sobě a vytáhla svou flétnu. Pokud to pomůže, pomohu mu zapomenout. Matko dodej mi sílu a krásu do melodie pro někoho, koho z celého srdce miluji. Přiložila jsem flétnu k úst a začala jsem hrát. Chci aby Sensei si uvědomil, jak moc ho miluji. Chci aby věděl, že i on má dovoleno být šťastný.
Jak jsem přestala hrát se Sensei zvedl a přišel blíž ke mě. Klekl si přede mě, aby mi viděl do obličeje.
"Opravdu chceš žít život v lásce k člověku, který se může stát pro tebe bolestivou ránou?"
"Ano. Nechci nikoho jiného. Jen vás Sensei."
"Ale připrav se, že pokud mě budeš chtít opustit tak se to nestane. Budeš už patřit jenom mě a nikomu jinému." Stále se mi pevně díval do očí. Mě tělo reagovalo samo. Jak jsem se na něho dívala mu začali téct slzy.
"Jo. Já už jsem vaše Sensei." řekla jsem mezi pláčem. Byla jsem tak šťastná, že jsem nedokázala přestat brečet. Sensei mi slzy stíral a pak mě objal. Jeho náruč byla tak hřejivá. Cítila jsem se tak v bezpečí jako nikdy dřív. Je mi jedno jestli je to zakázaná láska. Našla jsem někoho koho hloubi svého srdce miluju a budu pořád milovat.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Pokračování anime novinky!

24. února 2017 v 22:21 | Aria |  Moje kecy
Minna Konbanwa!
Tak přináším vám novinky o vydání anime na které dlouho čekáte a já taky. Začne s prvním.
Už asi spousta z vás ví, že teď někdy v únoru vyšel film Sword art Online. Moc se na něj těším až se na něj podívám. Viděla jsem pár ukázků a myslím, že je skvělý. Kresba je moc pěkná a i obsah děje je zajímavý.
Dále tu máme pokračování úspěšné série Shingeki no Kyojin. Kdyby nebylo Alidy, nikdy bych tohle anime neznala. Musím říci, že se mi anime první série moc líbila a hrozně moc se těším na druhou sérii. Druhá série by měla vyjít 1.dubna tohoto roku tak se moc těším.
A jako na závěr, moje nejoblíbenější anime Fairy Tail. Tentokrát my fanouškové Fairy Tailu jsme se konečně dočkali filmu, který je v pod názvu Dragon cry. Vyjde až 6.května ale máme se na co těšit. Tady je odkaz na obsah tohoto anime. Musíte bohužel použít překladač, protože je to v angličtině a nechci ten obsah rozepsat tu, protože anglicky moc neumím a překladač google taky moc za to nestojí, tak to nechci pro vás přeložit blbě. Jen ale musím říci, že film bude stát za to a celá natěšená se nemohu dočkat května. Už aby tu byl!!!
Prý se i spekuluje o třetí sérii pokračování Fairy Tailu, tam kde skončila druhá série, ale nejsem si jistá jestli vyjde, ale bylo by to skvělý :D

No nic doufám, že jste se aspoň něco nového dozvěděli a těšíte se taký jako já :D

Kam dál