Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

3. díl Strašná zkušenost

10. července 2015 v 17:24
Minna Konbanwa!
Tak konečně je tu další díl Ryōkin mibarai to hime. Omlouvám se že tu dlouho nic nebylo, ale byla jsem strašně zakouknutá do anime, že se mi nechtělo psát. Tohle je jakoby malý dárek ode mě. Dneska mám narozeniny a ikdyž jsem to sama nevěděla. Nevěděla jsem o tom dokud mi to táta neřekl. :) Já narozeniny neslavím. Nevím proč, ale nemám ráda oslavy, asi proto že je tam moc lidí. A já nemám moc ráda velkou společnost. No tak tady je díl a užijte si ho :)

Strašná zkušenost
Z pohledu Asuny:
Nikde nikdo. Byla jsem tady úplně sama. Ze stínů se vynořily ruce a chytli mě za ruce i pusu. Byla jsem strašně vyděšená. Slyšela jsem pobavený smích. Snažila jsem se tomu kdo mě chytil vykroutit, ale držel mě tak, abych neutekla. Co teď? Co mám dělat? Byla jsem strašně vyděšená. Ten někdo mě odtáhl do tmavé místnosti. Snažila jsem se nevnímat, ale nedokázala jsem. Ten někdo byl mnou tak pobavený. Když mi odkryl pusu začala jsem křičet Kuchinawovo jméno. Nevím proč, ale zrovna jeho jsem volala. Ten někdo, který se vynořil ze stínů, byl muž středního věku. Několikrát mě uhodil abych zmlkla, ale já jsem stále křičela. Snažila jsem se mu utéct, ale hrozil mi dýkou a navíc mě přivázal na nějaké posteli ruce i nohy. To ne! On mě opravdu chce znásilnit! Někdo! Prosím, zachraňte mě! Ten muž mě začal vysvlékat. Křičela jsem, ale jestli znovu zakřičím, podřízne mi hrdlo. Začala jsem všechno vidět černé. Věděla jsem že už bude se mnou konec. Poté se ozvala rána a výstřel. Byla jsem vyděšená. Otevřela jsem oči. Ke svému štěstí tam stál Kuchinawa a ještě někdo s ním. Věděla jsem že už jsem zachráněná.
"Jsi v pořádku? Hned tě rozvážeme." Dva kluci v mém věku rozvazovali a ani na mě nepohlédli. Věděli že jsem nahá. Když už jsem se mohla hýbat skočila jsem pro své oblečení. Jenže jsem se tak třásla, že mě nohy nedokázali unést.
"Tady máš svoje oblečení. V pořádku. Už je to všechno pryč." Snažil se mě uklidnit ten jeden z dvojčat. Celá roztřesená jsem se rychle oblékala. Oba mi pomohli na nohy a odvedli mě ven. Kuchinawa je jenom sledoval a nic neříkal. Poté když jsme byli venku mě položili. Kuchinawa ke mě přistoupil a hned na mě spustil: "Ty jsi opravdu b**á! Co by se stalo kdybych nebyl poblíž! Proč si byla na takovém místě?" Byl naštvaný. Ani se mu nedivím.
"J-Já. J-Jsem tě hledala. A zabloudila jsem." Vysvětlila jsem mu to. Kroutil hlavou, ale nic neříkal.
"Vrať se domů, nebo budeš mít větší problémy." Podal mi ruku. Jeho ruka byla teplá na rozdíl od jeho slov, která mu šly z úst. Nechtěla jsem tu ruku pustit, ale pak bych nemohla jít domů. Nohy byli tak slabé. Nemohla jsem se na ně postavit.
"Neříkej, že tě teď nohy neunesou."
"Promiň, bohužel se na ně nedokážu postavit."
"No. Co se dá dělat. Užij si tu noc." A byl na odchodu.
"Co? Počkej kam to jdeš?"
"Kam asi, domů si lehnout."
"To mě tu necháš samotnou?"
"No já tě na zádech neponesu. A Shin s Shunem určitě taky ne." A to jsem si myslela že je milý. Ale on je úplný sadista.
"Pokud chceš přežít, musíš se postavit na nohy, i kdyby to byla bolest sebemenší." To se mě snaží povzbudit? Bídák jeden! Počkej já ti to někdy vrátím! Snažila jsem se postavit, ale nohy mě neposlouchali. No tak tak se schopte! Přece nemohu tady zůstat kvůli vám! Znova jsem se snažila postavit na nohy. Už to bylo lepší. Kuchinawa mi potom hodil klacek k nohám.
Opírej se o něj. Budeš moct pak jít líp." a odešel. Vzala jsem ten klacek a opírala jsem se o něj. Bylo to lepší. Snažila jsem se ty tři rychle následovat, aby našla cestu ven. Myslela jsem že jsem zabloudila, ale byla jsem konečně venku. Jakmile jsem uviděla lidi oddechla jsem si. Poté jsem zavolala komorníka, aby pro mě poslal auto.
Po chvilce tu stála černá limuzína. Všichni na mě koukali. Nasedla jsem a v autě si lehla na sedačky. Byla jsem tak vyčerpaná.
"Slečno jste v pořádku?" Ptal se mě řidič.
"Ano , jsem v pořádku. Nemusíte si o mě dělat starosti." A usmála jsem se na něj. Byla jsem duchem nepřítomna. Stále jsem měla před sebou ten jeho obličej a tu kudlu, kterou držel pod mým krkem. Když řidič zastavil lekla jsem se a tím jsem se praštila do hlavy.
"Slečno jsme tu." Zastavil před domem a já jsem hned běžela domů do svého pokoje. ani jsem nevnímala, že na mě Sakura volá. Zavřela jsem dveře od pokoje a svalila jsem se na postel. Byla jsem strašně unavená a pořád jsem se třásla.
"Onee-chan to je snad poprvé co tě vidím jet ze školy limuzínou! Stalo se snad něco?" Vrazila mi do dveří Saskura.
"Nic se neděje. Jsem unavená Sakura. Necháš mě chvilku být?" Snažila jsem se jí vystrnadit z pokoje.
"No dobře, ale potom nezapomeň přijít na večeři. Minule mamka byla strašně naštvaná, když si přišla pozdě domů."
"Jo Jo. Tak už jdi." Zrovna teď jsem neměla náladu řešit mámu. Nevím proč z toho dělá takovou vědu přijít pozdě na večeři. Jako bych neměla ve škole dost práce. Obrátila jsem se na záda a snažila se nemyslet na to co se mi přihodilo. Měla bych zítra znova Kuchinawovi poděkovat.
"Ale co si jako myslí? Nechat mě tam když už mě zachránil. Mohl mi aspoň pomoct na nohy. Bídák jeden! To mu nedaruji!" Jak jsem byla rozzlobená spadla jsem na zem přímo hlavou.
"Asuna co tam děláš?" Ozvala se za dveřmi máma.
"A-Ale nic. Jenom mi spadli učebnice." Zalhala jsem.
"Ach jo. Buď pro příště opatrnější. Za chvíli bude večeře. Tak se aspoň trochu ustroj." Nakázala mi.
"Ano matko." Poté už jsem jenom slyšela jak odchází dolů. Nerada jsem doma. Musím dělat vše potichu, abych rodiče nerozzlobila. Má matka mě nikdy neměla tolik ráda jako Sakuru. Sundala jsem se zebe uniformu a převlékla jsem se do blankytně modrých šatů a svázala jsem vlasy do culíku. Ale ne. Moje uniforma natrhlá. Sakra budu muset si sehnat novou. Hodiny ukazovaly sedm večer. Scházela jsem dolů do jídelny jako nějaká princezna co jde na nějakou hostinu. No přece jenom jsem dcera bohaté rodiny.

Všichni už u stolu seděli jen já jsem zase přišla poslední. Ale chodím přesně, protože oni vždy přijdou o chvilku dříve. Nebyla jsme úplně šťastná rodina. Matka je stejně přísná jako otec, takže za nimi nechodím se svými problémy a radši se svěřuji se vším svým kamarádkám Erice a Rui. Jíst se svou rodinou je jako jíst někde u propasti, kde se bojíte že do ní spadnete. Tak takhle to cítím já. Radši jsem zavřená ve svém pokoji a čím se, nebo ráda zkouším dezerty tajně v kuchyni. Nikdo to na mě ještě neřekl tak doufám, že to tak vydrží. Jakmile jsem dojedla odešla jsem od stolu a se do svého pokoje učit. jenže hlavou mi vířili vzpomínky na odpoledne a to mě rušilo. Radši o tom holkám neřeknu. Budou si akorát dělat starosti a to nechci. Vlezla jsem si do postele a hned jsem usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alida Alida | Web | 10. července 2015 v 17:44 | Reagovat

Jé! To bylo boží! Jsem ráda, že ji přišel zachránit :D Strrašně mám ráda tvé povídky :D Těším se na další :D

2 Aria Aria | Web | 10. července 2015 v 17:48 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda. Takovéhle komentáře mě nabudí více psát :)

3 Alida Alida | Web | 10. července 2015 v 17:58 | Reagovat

[2]: Nemáš za co :D Tak mě napadlo, nebudeme si někde společně psát o anime? Tedy jestli chceš.... Bohužel nemám Facebook :(

4 Aria Aria | Web | 10. července 2015 v 18:06 | Reagovat

[3]: Jo jo. Rozhodně. Bylo by to fajn :D Popovídat si s někým o anime. A kde by jsi chtěla na skype?

5 Alida Alida | Web | 10. července 2015 v 18:07 | Reagovat

[4]: Skype mám :D

6 Aria Aria | Web | 10. července 2015 v 18:10 | Reagovat

[5]: Tak můžeme klidně na skype, jestli chceš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama