Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

Shinigami love story- 3 díl Zachránce

31. října 2015 v 19:58 | Aria
Minna Konbanwa!
Tak zase je tu další díl povídky Shinigami love story. Snad se vám díl bude líbit a znova se omlouvám za svou nepřítomnost. Taky se omlouvám za pravopisné chybi a překlepy.

Zachránce

Čtvrtek
Z pohledu Reiny:
Sluneční paprsky mě hřáli a šimrali do obličeje. Cítila jsem se tak skvěle. pomalinku jsem otevřela oči a zamžourala, abych si zvykla na denní světlo. Slunce už můj pokoj krásně ozařovalo. Zvedla jsem se z postele a hledala jsem oblečení. Byla jsem jak ve snu než jsem si uvědomila, kolik je vlastně hodin. Podívala jsem se na budík a ten už ukazoval osm pryč. Zaječela jsem na celý barák a rychle hledala svou uniformu. Byla v koupelně aspoň její horní díl. Zaspala jsem, to se mi ještě nikdy nestalo. Hledala jsem ponožky a svou sukni. Po pokoji jsem lítala s rozepnutou košilí, neupraveným šátkem kolem krku a vlasy rozcuchané. Musela jsem vypadat směšně.
"Nějak ti to dneska trvá, Reina." Uslyšela jsem hlas. Renjiro-san stál u okna oblečený ve školní uniformě. Chvilku jsem se na něj dívala než mi došlo že jsem polonahá.
"Ty perverzáku nedívej se na mě!" Zakřičela jsem a schovala se za dveřmi od skříně.
"Kdo je u tebe perverzák, sama se tu celou dobu producíruješ nahá. A krom toho si moje žena je normální tě vidět nahou."
"To teda není!" Za dveřmi skříně jsem si zapnula košili a zavázala šátek. Našla jsem i kabátek a ponožky, ale sukni jsem pořád nemohla najít.
"Nehledáš náhodou tohle?" Podívala jsem se. V ruce držel mou sukni od uniformy.
"Jo to je ona. Hoď mi jí, prosím." A nastavila jsem ruku. Podíval se na mou ruku, ale nepodal mi jí.
"Budeš si jí muset vzít." Co? To mám jít polonahá k němu? Mám sice košili, ale ta mi nezakrývá dolní část.
"Na to zapomeň. Nepůjdu k tobě polonahá." Zlobila jsem se.
"Tak nebudeš mít sukni a půjdeš do školy bez ní." Utahuje si ze mě. Podívala jsem se do skříně a natáhla jsem si kalhoty co byli po ruce. Šla jsem rychle k němu a svou sukni jsem mu vytrhla z ruky. Nebudu se nikomu ukazovat nahá, i když to byl jenom spodek, lepší než horní díl. Sundala jsem kalhoty a natáhla sukni. zavřela jsem skříň popadla tašku a běžela jsem do kuchyně. Tedy jsem si to myslela. Něčí ruce mě objali ze zadu. Podívala jsem se co to. Renjiro-san se na mě ze shora díval a nic neříkal. Byl o hodně vyšší než já.
"Renjiro-san přijdu pozdě do školy."
"To už si přišla. Vezmu tě tam." Co? Vzal mě do náruče a vylétnul semnou z okna. Bála jsem se a tak jsem se ho pevně držela a zavřela jsem oči.
"Nemáš se ničeho bát. Myslíš že bych tě pustil?" Nevím proč, ale ty slova mě uklidnili. Byli jsme u školy coby dub. Doufám že si někdo ničeho nevšiml. Položil mě na zem a už jsem zase cítila půdu pod nohama. Chtěla jsem mu poděkovat, ale čas mě honil. Běžela jsem rychle do školy. Ve třídě už byl učitel a vykládal látku. Otevřela jsem dveře a všichni se na mě podívali.
"Ona přišla pozdě?"
"To je vzácný." Slyšela jsem všechny moc dobře jak si o mě šeptají.
"Slečno Sumiko, doufám že máte řádné vysvětlení, proč jste přišla pozdě do školy." zlobil se na mě učitel. Tento učitel je velmi přísný a dneska ho máme na první hodinu. Chtěla jsem něco říci když najednou...
"Omlouváme se sensei. Ona šla pro mě domů, protože jsem zaspal a díky mě přišla pozdě. Takže je to moje vina že přišla pozdě na hodinu." Renjiro-san to na sebe vzal? Proč až tak mě chrání? Je to moje vina že jsem zaspala.
"Jestli je to tak, tak je to v pořádku. Sumiko-kun můžeš si sednout, za trest Shi-kun budeš vyzkoušen z látky." Šla jsem si sednout do lavice a cítila jsem se až příliš provinile. Vytáhla jsem si učebnice zeměpisu a dívala se na učitele a Renjira-san. Kvůli mě má průšvih u učitele. Učitel skončil se zkoušením a Renjiro-san si šel sednout do lavice. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Je to moje vina. Dál jsem se radši věnovala látce.
Po hodině jsem se připravila na další. V tom spěchu jsem i zapomněla svůj blog, kde si kreslím. Nezbývá mi nic jiného než čekat až zazvoní.
"Tady, kresli do tohohle." Podával mi svůj sešit, kde si většinou píše poznámky, ale to jen zřídka.
"To nemůžu, máš to na poznámky."
"Poznámky si nepíšu většinou hodinu prospím, v sešitě jsou napsané jenom nějaké věty a navíc, nebude mi vadit když mi tam něco namaluješ." Dívala jsem se na jeho sešit. Po chvilce váhání jsem si ho vzala. Mám pocit že jsem se i malinko červenala.
Vzala jsem tužku a načrtla jsem si obrys obrázku.
"Jsou si nějak blízcí co?"
"To teda jsou. Koukej dokonce jí půjčil svůj sešit na kreslení.
"A dneska spolu zaspali. Je to až moc podezřelé." Zase si o mě šeptají. Jsem vždycky středem pomluv. Podívala jsem se na Renjira-san. Ten svým pohledem střelil po skupince, která si o mě šeptala. Ti toho radši nechali a věnovali se svým věcem. Pomohl mi. Zase. Dál jsem se věnovala kreslení než zazvonilo.

Čas oběda je nejlepší, protože mohu zmizet z té třídy a od těch strašidelných pohledů. Šla jsem jako vždy na střechu, tentokrát tam šel semnou i Renjiro-san. Z nějakého důvodu jsem byla v rozpacích. nahoře vůbec nefoukalo, dneska bylo krásně a velké teplo. Sedla jsem si na zem a chtěla otevřít krabičku, kterou tu dneska nemám. Nemám svačinu, to budu celý den umírat hlady.
"Nemáš svačinu?" optal se mě Renjiro-san.
"Jak vidíš. Zapomněla jsem jí doma. A peníze s sebou nenosím, abych si kupovala svačinu v bufetu." dlouho na mě upřeně se díval a pak někam zmizel. Nenamlouvám si že jde pro svačinu. Potom všem co jsem mu dneska provedla. Uslyšela jsem kroky. Myslela jsem že je to Renjiro-san, ale byl to někdo jiný. Mám pocit že ho znám. Je to ten kluk co mluvil včera s Renjirem-san. Další shinigami.
"kdo jsi?" optala jsem se ho.
"Jmenuji se Suboshi a jsem shinigami. Myslel jsem že tu bude Renjiro-san a tak jsem sem přišel." Potřeboval mluvit s Renjirem-san. Určitě něco se stalo v zemi mrtvých.
"Co mu chceš říct?" Chvíli se na mě díval, jakoby ve mě viděl něco zvláštního.
"To tě nemusí zajímat. Člověka jako ty. Zeptej se potom Renjira-san."
"Na co se mě má zeptat?" Renjiro-san stál kousek ode mě a držel v ruce sladký šáteček a pití.
"Tady, máš hlad ne?" Podával mi je. Zmizel, protože šel mi pro oběd."
"Mockrát děkuju." A vzala jsem si to od něho.
"Renjiro-san můžeme si někde v klidu promluvit?" On přikývl a hned někam zmizeli. Byla jsem teď sama a byla jsem ráda. Neobklopují mě zvláštní bytosti i když má pocit samoty. Suboshiho slova mi stále hrají v uších. Zeptej se potom Renjira-san. Musím se ho zeptat znova na ty čtyři slova. Minule mi neodpověděl.

Po škole jsem mířila domů. ihned jsem šla do zahrady aniž bych se převlíkla. V tomhle vedru budou mít určitě žízeň. Zalévala jsem je a přitom jsem zase zpívala různé melodie. Ze snu mě vytrhlo jaké si divné zvuky. Někdo vchází domů. Podívala jsem se kdo to je. Byla to má sestra. většinou tráví čas v klubu, ale dneska přišla domů.
"Vítej doma, sestři." přivítala jsem jí.
"Nech si to kamarádíčkování. Dneska jsem tu výjimečně jinak by mě sem nikdo nedostal. Jdu si dát vanu a ty mi nepřekážej." Nezmohla jsem se na nic jiného než na "ano." Ani se setrou nevycházím. S nikým doma nevycházím ani ve škole. Dalo by se říci že je Renjiro-san první člověk ne, shinigami, který se mnou celou dobu je a baví se semnou jakoby jsme se znali celý život.
Odešla jsem do pokoje dělat úkoly. Čekala jsem že přijde Renjiro-san, ale od oběda se neukázal. určitě něco řeší. Vlezla jsem si po setře do vany a hned jsem šla spát. Tentokrát nechci zaspat.

Z pohledu Renjira:
Už byla půlnoc. Vrátil jsem se k ní domů. Už v klidu spala v posteli. Vlasy má dlouhé až jí koukají z postele skoro na zem. Přišel jsem k její posteli a vzal její pramen vlasů do ruky. přes obvazy nedokážu určit jaký jsou, ale určitě jemný. Voněli jí po květinách jako ona sama. Ona sama je jako křehká květina, která se dá snadno zlomit. k tomu nesmí nikdy dojít. Nedovolím, aby jí někdo nebo něco ublížilo. Už takhle jsem obětoval dost. Své postavení své jméno, jenom kvůli ní. Nebude patřit našemu světu. To nedovolím.

Obrátila se na bok. Jako by cítila že se na ní někdo v noci dívá se na mě podívala. Musela být v polospánku, protože se na mě usmála a hned zase zavřela oči. Co se jí asi zdá. Uvidím jak se bude na mě tvářit zítra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alida Alida | Web | 31. října 2015 v 22:23 | Reagovat

Moc hezké :D Strašně jse to cute :D
Na začátku jsem se malém potrhala smíchy :D
Moc se těším na další :D

2 Aria Aria | Web | 31. října 2015 v 23:52 | Reagovat

[1]: Já ti moc zase děkuji, že mé povídky čteš :) Budu se víc snažit psát :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama