Minna Konbanwa!
Tak poslední díl Shinigami love story. Snad se vám povídka líbila. Chci jenom upozornit, tento díl není pro čtení mladším jak 15 let. Obsahuje to trochu eicchi momenty. Nakonci. No užijte si poslední díl a omlouvám se za pravopisné chybi.
Nejšťastnější na světě
Něděle z pohledu Reiny:
V sále bylo hrobové ticho, které prolomilo Reizův smích. Svou ruku jsem sevřela, ale i nehýbala tělem. Nechtěla jsem dát znát, že si vše pamatuji. Chci odtud co nejdřív odejít. Prosím Renjiro-san odveď mě odtud.
"Jak jsem řekl. Beru si zpátky Reinu a ty mě nezastavíš." Zněl tak odhodlaně. Riskuje svůj život pro mě. Pro člověka, který nemá žádnou sílu.
"Chceš si ji vzít? Prosím, klidně můžeš, ale pamatuj si ona už je mrtvá. Její smlouva už vypršela a ty si mi měl přinést její duši, ale místo toho sis jí chtěl vzít za ženu." Cože? Renjiro-san měl vzít mou duši?
"Neuposlechl jsem váš rozkaz, protože to vůči ní nebylo fér. Bylo jí teprve šestnáct a už má umřít? Vždyť měla ještě celý svůj život před sebou. Ne já ji vám nevrátím. Vezmu její duši a vrátím jí do jejího těla!" Renjiro-san? Je tak rozhodnutý. Kvůli mě riskuje vlastní život. Co bych byla zač, kdybych to já pro něj neudělala to samé. Vytrhla jsem se Renjirovi-san z náruče a odhodlaně jsem se před něj postavila.
"Reizo-san já vás prosím. Neubližujte jim. Jen mě chrání, jako já chci chránit je i vás. Proto prosím, nechte mě dál žít!" Dívala jsem se na něj a ani se nepohnula. Jsem rozhodnutá o svou svobodu bojovat. Reizo-san se začal smát. Trošku mě to děsilo, ale to jsem musela dát stranou.
"Ne, to nemůže. Vy dva jste si tak podobný. Věděl jsem že si nakonec vzpomeneš Reina. Nebo spíše ti někdo pomáhal." Podíval se na toho shinigamiho, který mi dal lektvar vzpomínek.
"Moc se omlouvám, pane. Chtěl jsem je zachránit. Viděl jsem za tu dobu co jsem je sledoval spoustu věcí. Ona je silná. Ona dokáže projít obřadem aniž by se její duše zničila." Obřad, duše. Proč mám pocit, že jsem tyto slova už slyšela? Už vím. Tenkrát když se Renjiro-san bavil s jiným shinigamim. Ty čtyři slova.
"Prosím, řekněte mi o tom obřadu. Proč jím musím projít?" Váhala jsem nad otázkou, ale teď už to nemůžu vrátit. Musím to vědět. Podívala jsem se na Renjira-san, který byl mou otázkou až příliš zaskočený. Věděl o co jde.
"Chceš opravdu vědět co to je?" řekl Reizo-san.
"Ano!"
"Tímto obřadem si musí projít každý, kdo chce být spolu. Myslím tím shinigami a člověk. Je to jeden ze zákonů, který u nás je už po tisíce let a každého se to týká. Což i tebe a Renjira. Tento obřad znamená, že se shinigami a člověk spojí v jedno. Žádná krev a nic takového, myslím tím, že se duše shinigamiho a člověka musí spojit a sdílet společně jednu duši. Problém v tom tkví, že žádná duše člověka nevydržela tento obřad, protože duše shinigamiho je na duši člověka moc silná a nebo si duše nerozumí." Žádná duše nevydržela tento obřad? Budu se muset toho obřadu účastnit?
"Můžete být spolu pod podmínkou že ten obřad uskutečníte. Jinak tady Reino navždy zůstáváš, po mém boku."
"To nemyslíš vážně?! Její duše ten obřad nemusí vydržet. Nedal si jí vůbec na výběr. I kdyby ho neuskutečnila, musela by navždy žít tady v podsvětí. To je stejné utrpení, jako kdyby se její duše roztrhala!"
"Dodržuji zákony podsvětí. Musíte je dodržovat stejně jako ostatní!" Mluvil vážně. Musím se rozhodnout.
"Chápu. Já ten obřad podstoupím. Pokud obřad přežiju, už nás necháš na pokoji. Dodrž svůj slib!"
"Já své sliby plním. Ten obřad musíte uskutečnit do zítřejší půlnoci. Pokud ne, tvá duše bude navždy patřit mě." Kývla jsem na souhlas. Podstoupím obřad a budu navždy s Renjirem-san. Budu volná.
Poděkovala jsem Suboshimu za záchranu a odešli jsme. Renjiro-san mě držel v náruči jako bych měla každou chvíli upadnout. Stáli jsme před mým domem. Postavil mě na zem. Otočila jsem se k němu.
"Děkuji ti za mou záchranu. Nevěděla bych co mám dělat, kdyby si nepřišel."
Neříkal nic. Jen se na mě díval. Než jsem stačila něco říci mě popadl za ruku a pevně mě objal.
"Díky bohu. Jsi v pořádku. Tak moc jsem se o tebe bál." Proč mám pocit jakoby měl každou chvíli plakat. Přitiskla jsem se k němu víc. Chtěla jsem ho ujistit, že jsem v pořádku. Stáli jsme tak dlouho dokud mě nepustil. Díval se na mě.
"Miluji tě, Renjiro-san." řekla jsem, aniž bych váhala. Nebyla jsem v rozpaků jako dříve. Teď už ne. Neříkal nic. Vzal mě do náruče a odnesl mě do pokoje. Na mé posteli leželo moje tělo. Bylo v pořádku. Přišla jsem k němu, dotkla se ho až se mě zmocnila závrať a upadla jsem do spánku.
Pondělí z pohledu Reiny:
Pomalinku jsem se probouzela. Venku už svítilo slunce. Koukala jsem se po pokoji a přála si že je to skutečné. Jsem zase doma.
"Konečně si se probudila." Uslyšela jsem hlas. Podívala jsem se k oknu. Renjiro-san tam stál a díval se na mě. Usmála jsem se. Byla jsem ráda že tu zůstal. Nenechal mě samotnou. Vstala jsem z postele a přišla k němu. Dívala jsem se mu do očí. Nic neříkal. Pomalinku jsem natahovala ruce k jeho tváři. Nebránil se. Nechal, abych se dotkla jeho tváře. Své ruce jsem položila na jeho tvář, kterou má obvázanou. Chtěla jsem vědět co pod těmi obvazy skrývá.
"Dnes večer budeme muset uskutečnit obřad, a až k němu dojde sundám si tyto obvazy aby jsi věděla kdo skutečně jsem." Neříkala jsem nic. Trochu jsem se bála, ale je to Renjiro-san, nemám se čeho bát.
"Nechceš dnes zůstat doma a odpočinout si? Měla si včera velmi náročný den." co mám dělat? Mám jít do školy nebo se ulít. Jeden den se snad nic nestane.
"Zůstaneš tu dneska semnou?" Požádala jsem ho. Svou rukou mě pohladil po tváři a líbnul mě na čelo.
(Omlouvám se za obrázek. Neshoduje se s příběhem, ale lpeší bohužel jsem nenašla)
To znamenalo "ano".
Své šaty jsem měla špinavé a tak jsem si dnes vzala bledě modré. Učesala jsem si vlasy a šla si dát něco k jídlu. Měla jsem velkej hlad. Tenkrát mi Renjiro-san říkal že lidské jídlo nejí. Proč asi?
Snídani jsem rychle snědla a běžela jsem do své oblíbené zahrady. Dlouho jsem květiny nezalívala tak jim musím dat dostatek vody. Vyprávěla jsem jim u toho co se vše stalo a že možná je tohle moje poslední chvilka být s květinami. Jsem nervózní z obřadu. Zpívala jsem si a přitom květiny zalévala. Byla jsem šťastná.
Celý den jsem potom strávila s Renjirem-san jako pár na rande. Byli jsme i u mého místa kam chodím. Když nastal večer, věděla jsem že obřad budu muset podstoupit, pokud chci zůstat s Renjirem-san. Bojím se. Roztrhá to mou duši nebo to bude moje nejkrásnější chvilka s Renjirem-san. Seděla jsem na posteli a celá se chvěla. Byla jsem až příliš nervózní. Renjiro-san stál u okna a díval se ven na oblohu. Chtěla jsem promluvit, ale Renjiro-san mě předběhl.
"Reina, je to opravdu v pořádku, uskutečnit ten obřad?"
"Co?"
"Víš, spojit duši člověka a shinigamiho v jedno znamená, že jsou si víc blízcí a milujou se."
"Cože?"
"Tím myslím, že bych tě nechtěl zranit." Byla jsem v rozpacích víc než jindy. Myslela jsem si že to bude něco takového.
"Je to v pořádku. Pokud chci zůstat s tebou podstoupím ten obřad. Nic víc nechci." Otočil se. Hleděl na mě laskavýma očima. On sám se taky toho bojí, stejně jako já. Přišel ke mě blíž a svou ruku mi položil na tvář a druhou mi chytl ruku.
"Bojím se o tebe. Věřím že to zvládneš." Utěšoval mě.
"V tuto chvíli už dál nemůžu skrývat svou tvář. Slíbil jsem ti že ti jí ukážu." Zavřel oči na znamení, že mám mu obvazy sundat. Pomalinku jsem je sundavala. Jakmile jsem odkryla jeho tvář zhrozila jsem se. Jeho tvář měla velkou jizvu, která připomínala drápy od nějakého zvířete. Měl je i na hrudi i na rukou.
"Bojíš se mě?" Zeptal se mě s obavami v očích.
"Ne. Jsi to ty a pokud jsi to ty nic mě nevyděsí. Jak si přišel k tak velkým jizvám?"
"Udělal mi to strážný pes, který hlídá bránu do světa živých. Chtěl jsem ho tam přivázat, protože utekl, ale místo toho mě málem zabil." Představa že by Renjiro-san byl roztrhaný psem byla pro mě velmi děsivá. Skočila jsem mu do náruče. Držela jsem ho pevně a víc ho jsem nechtěla pouštět. Přitiskl mě k sobě víc a už mě nechtěl pustit.
"Miluju tě. Ať už jsi jakýkoliv miluju na tobě všechno." Malinko se odtáhl a sklonil se ke mě a políbil mě. Už dlouho jsem čekala na někoho kdo bude mě držet v náruči a něžně líbat. Vzal mě do náruče a položil mě na postel. Stále mě líbal. Pomalinku mi sundaval šaty. I já nebyla pozadu. Zbytek jeho oblečení jsem sundala až jsme oba leželi na posteli nazí. Chvěla jsem se. Ale ne zimou nebo nervozitou. Chvěla jsem se pod jeho doteky. Rozrušoval mě na tolik že jsem se sama chvěla. Podíval se mě s pohledem, který říká jestli jsem připravená. Kývla jsem na souhlas. Celá se na de mnou naklonil. Cítila jsem jeho sílu. Začal mě líbat natolik že jsem zapomněla že do mě vstoupil. C9tila je horkost, touhu, vzrušení a další pocity, které jsem nikdy necítila. Po nějaké chvilce jsem začala cítit velkou tíhu na prsou. Jako by mě něco zevnitř trhalo. Křičela jsem slastí i bolestí. Tíha na prsou byla větší a větší až jsem začala Renjira-san prosit, aby přestal. Nemohl přestat. Pokud by jsem ten obřad neudělala vrátila bych se do podsvětí. Začali mi téct slzy. Renjiro-san se na mě se strachem v očích podíval. chtěl přestat, ale já jsem mu to nedovolila. Prosila jsem ho, aby pokračoval, že budu v pořádku.
Jakmile jsme byli na konci svých sil, mnou začala procházet zvláštní energie. Cítila jsem se silnější. Renjiro-san se na mě usmál a štěstím mu tekli slzy. Přežila jsem obřad. Odteď už jsme navždy spolu. Usmála jsem se na něho a dotkla se jeho tváře. Najednou zazářilo světlo a jeho jizva byla pryč. Jak to?
"To je dar. Jakmile se shinigami a člověk spojí v jedno, vlastní jednu společnou duši. Člověk pak od síly shinigamiho dostane dar. Je takový na půl shinigami."
"Tak proč jsi si tu jizvu neodstranil dřív?"
"Nemohl jsem. Nikdo s shinigamiů nemohl mi odstranit jizvu, jen člověk se schopnostmi shinigamiho." Byla jsem šťastná. Udělala jsem pro Renjira-san víc. Od teď už na nás podsvětí nemá nárok. Budeme spolu žít šťastně.
"No a nakonec jsme se s tatínkem vzali a žili spolu šťastně až do teď."
"To byl vážně hezký příběh. Což znamená mami že mi můžeš ošetřit rány?"
"Ne zlato. Neměli bychom se spoléhat na tuto sílu. Musíme to udělat naší vlastní sílou."
"Jo, chápu."
"Ale slibte mi, že o tomto příběhu nikomu neřeknete, jenom až budete mít vlastní děti, tak jim to pak můžete povědět."
"Ano, slibujeme." Usmála jsem se na ně a pevně je všechny objala. Nejmladší z dětí my usnula v náručí a tak jsem jí potichu položila do postýlky. Všechny děti si lehli do postele a popřáli si navzájem dobrou noc.
"Už to byla doba. Střední." Renjiro se na mě podíval a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
"Byla to už doba. Od teď spolu žijeme šťastně. Máme pět dětí, krásný dům s velkou zahradou, kde roste spousta květin." Vzal mě do náruče a odnesl mě do naší ložnice.
"Od teď budeme nejšťastnější rodina na celém světě. To slibuju."
Usmála jsem se na něho a dala jsem mu ten nejvřelejší polibek.
