Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

Říjen 2016

Pár videí, které jsem udělala :D

30. října 2016 v 20:29 | Aria |  Moje kecy
Minna Konbanwa!
Tak jsem se zase rozhodla po dlouhé době sem dát jedno z mých videí z youtube. Párkrát sem něco z mých výtvorů dám, ale jelikož máme špatný internet tak youtube u mě nabíhá pomalu a videa dávat na youtube je těžké.
No tentokrát to jsou videa na mého oblíbeného herce Satoh Takerua a vtipné scénky z doramy ROOKIES. U prvního videa se omlouvám, že nefunguje píseň, ztlumili jí kvůli autorským právům, takže kdyby jste chtěli vědět co je to za píseň tak je to Hello od Adele.
Doufám, že se vám videa aspoň budou trochu líbit. A omlouvám se, že v brzké době tu nebude zatím díl z povídek. Mám sice praxi a čas tento týden, ale chci se věnovat kamarádce, která to má teď trošku těžké a vyřešit svůj milostný život jednou provždy :D

No uvidíme se u další článků :)

12. díl Zeref

29. října 2016 v 20:35 | Aria |  Povídky Dračích sester
Minna Konbanwa!
Tak jak jsem slíbila. Je tu další díl povídky Dračích sester. Doufám, že vás díl bude bavit a nebude nudit. Chvilkama jsem nevěděla o čem psát, ale konečně tu je. Užijte si ho a omlouvám se za pravopisné chybi.

Zeref

Z pohledu Sasumi:
Kdo to byl? A jak to že ho Aria zná? V hlavě mi vířily tyto otázky, až jsem málem vybouchla. Aria jenom omdlela, ale i přesto mám o ní strach. Vypadá to, že nejsme na ostrově sami. Bude se to muset nahlásit mistrovi, ale jak mám vědět kudy jít k táboru, když ani neznám cestu. Od toho jsem se spoléhala na Ariu, ale ta byla teď v bezvědomí. Natsu-san s Happym a i Elfman s Evergreen spěchali najít hrob našeho prvního mistra a zakladatele cechu. Já sama jsem zůstala s Ariou a dávala pozor, jestli na nás něco nezaútočí.
"Aria počkej tady na mě. Dojdu jen pro vodu." mluvila jsem na ní a běžela jsem k řece, kde jsem nabrala vodu. I přesto, tenhle ostrov je velmi zvláštní. Jako by mi dodával energii. Co bude asi tak následovat ve zkoušce, až jeden z nás objeví hrob první. Chvíli jsem tak přemýšlela a když jsem se vracela zpátky k Arie z ruky mi málem vypadli lahve s vodou. Místo kde byla Aria je prázdné.

Z normálního pohledu:
Sasumi se zděsila, když neviděla svou kamarádku na místě, kde jí nechala. Okamžitě jí začala hledat.
Mezi tím v táboře Natali s Alidou začali být neklidné. Ztratili Ariinu magii. Jako by byla mimo jejich dosah. Stejně tak to bylo i se Sasumi. Okamžitě se rozhodli ty dvě hledat. Věděli, že by neměli zasahovat do jejich zkoušky, ale obě byli dost neklidné, zvlášť potom co ucítili tu temnou magii. Erza je zarazila, ale oni jí neposlouchali a vydali se je hledat. Stejně tak se i nakonec rozhodla i Erza, když začala mít obavy o Wendy a Mesta. Stále nepřicházeli do tábora.
Ostatní členové a týmy hledali hrob prvního mistra, ale to nečekali, že se k nim blíží i jiný nepřítel.
Aria ve stejnou dobu bloudila lesem a hledala osobu, kterou už nikdy nechce znovu ztratit.

Z pohledu Arii:
Kde jsi? Kam si zmizel? Neopouštěj mě znovu. Dokola jsem na něj myslela. Už nechci, aby mě tu znova nechal. Konečně jsem ho zase potkala, tak ho nechci znovu ztratit. Potom co nás zachránil před těmi vlky a nechal mě v Magnolii, jsem to považovala jako za zradu, ale teď už nechci. Nechci, aby mě znovu opustil. Bloudila jsem lesem. Neurčovala jsem si cestu. Šla jsem pořád dopředu. Když jsem nedokázala jen tak hledat, soustředila jsem se na svůj sluch a čich. V klidu jsem vnímala okolní svět. Tenhle ostrov se je mnohem větší než se z lodě zdálo. Z dálky jsem uslyšela šumění. Pokud je to šumění, tak tu v blízkosti je vodopád. Okamžitě jsem se vydala za tím zvukem. Dovedl mě k řece. Napila jsem se jí. Podle toho co mi voda řekla, že to co hledám je na konci proti proudu řeky. Držela jsem se jí a dovedla mě k vodopádu. Nádherný to zvuk vody, chtělo se mi jí poslouchat věčně, ale když jsem v dálce uviděla přicházet neznámou ženu schovala jsem se a zbystřila svoje smysli.
"Pokud dostanu do rukou Zerefa, tak budu konečně zachráněna." To jsem slyšela, že povídá. Zeref? Ten legendární mág Zeref? On je na tomto ostrově? Byla jsem opravdu zmatená. Ze zmatku mě dostalo příchod další osoby. Okamžitě jsem poznala, že je to on. Ten kterého celou dobu hledám. Ale bylo na něm něco jiného.. Vyzařovala z něj temná aura. Mnohem víc, než jindy. Ta neznámá žena se před ním poklekla a oslovovala ho Lord Zeref. Neříkejte mi, že ten kterého celou dobu hledám, je legendární mág Zeref?
Z pohledu Alidy:
Nelíbilo se mi to. Ariina magie stejně i Sasumina magie zmizela. Vím, že tento ostrov je velký, ale aby takhle náhle zmizela jejich magie, bylo velmi divné. Co se to tu ksakru děje? Společně jsme s Natali běžely na místo, kde jsme jejich magii ucítily naposled. Ležel tu Ariin batoh a kousek dál Sasumin. Obě někam zmizely. Na nic jsme s Natali nečekaly a běžely jsme dál. V danou chvíli jsem uslyšela něco divného a moje tělo i rychle zareagovalo a vyhnulo se překvapivému útoku. Stromy se začaly sami hýbat. Někdo je ovládal magií.
"Velmi překvapivé, že jste se mému útoku vyhnuly." Zazněl něčí hlas.
"Kdo jsi? Pokud se nebojíš tak se ukaž!" A dívala jsem se do všech stran. Natali mi kryla záda. Cítím tu zvláštní magii. Něco nepřátelského se blíží.

Z pohledu Arii:
Přihlížela jsem k boji, který měl jasného vítěze. Ta žena dost ošklivě poranila mého přítele. Dál jsem už nedokázala přihlížet a tak jsem vyšla ze svého úkrytu a zakřičela na ní.
"Ani se ho nedotkni!" Naštvaně jsem na ní hleděla. Ta žena se na mě podívala. Byla dost překvapená, že tu ještě kromě ní a jeho někdo je. Její pohled se změnil na zlověstný. Byla naštvaná.
"Ty, jdeš taky po Zerefovi? Pokud ano nedám ti ho. On je náš klíc k záchraně. Ne on jediný nás, mě dokáže zachránit."
"Nevím z jakého důvody jsi šla pro něj, ale rozhodně ti ho nevydám." Naštvaně jsem se na ní dívala. Myslela jsem to vážně. Neodpustím nikomu kdo mu ublíží. Jsem jediná, kdo se k němu může přiblížit.

Z normálního pohledu:
Aria se prudce pustila do útoky, proti té neznámé ženě. Její útok lehce ustála, byla mnohem silnější než Aria. Jenže Ariu poháněla síla, kterou v sobě ta žena neměla. Nehodlala se vzdát. Chtěla za každou cenu vyhrát nad tou ženu a odvést přítele do bezpečí. V tom jí, ale ta žena bránila a chtěla mít Zerefa jen pro sebe. Aria byla dobrá v útocích, ale její soupeř měl dobrou obranu. Věděla, že jí útoky z dálky nepomůžou a tak se rozhodla pro fyzické útoky. Ovládala je velmi dobře, neboť právě Alida jí učila, boj na blízko. To ale však na ženu nestačilo, byla velmi silná a její útoky obracela proti ní.
Nakonec Aria vyčerpáním upadla na zem. Sotva popadala dech, ale nehodlala se vzdát. Chvilku nedávala pozor a zasáhla jí velkou silou do břicha koule, kterou měla žena celou dobu u sebe.

Z pohledu Arii:
Držela jsem se za břicho. Byla to velmi tvrdá rána. Sotva jsem stála na nohách. Nedokázala jsem se její kouli už vyhnout. Mé pohyby byli strašně pomalé na tolik, že mě tou koulí chtěla umlčet na vždy. Nakonec jsem neměla ani sílu se postavit. Bezvládně jsem ležela na zemi. Podívala jsem se na ní. Stála kousek ode mě a blízko u Zerefa.
"Uznávám tvou sílu malička, ale nejsi dost silná, aby jsi porazila jednoho z pánů očistce." a skláněla se k němu.
"Přestaň. Nesahej na něj." mluvila jsem na ní. Ignorovala mě. Popadla ho a odcházela.
"Ještě se uvidíme holčičko." a odcházela i s ním. Přestaň! Nedotýkej se ho!
"Přestaň! Nedotýkej se ho!" dokola jsem si to pro sebe říkala. Zvedla jsem se aniž bych své tělo cítila. Nic jiného jsem necítila. Jen nenávist.
"Řekla jsem, aby jsi se ho nedotýkala!" zařvala jsem na ní. Kolem mě se objevila bledě modrá záře a zem se začala otřásat. Ignorovala jsem to. Jediné co jsem chtěla bylo, aby ho pustila a zmizela.

Z normálního pohledu:
Kolem Arii se objevila záře a sní i otřesy, které otřásaly celým ostrovem. Všichni kdo na ostrově byli nevěděli odkud se ty otřesy brali. Viděli jen obrovskou záři, která mířila vysoko k obloze. Alida, Natali a Sasumi se zhrozily toho kdo dokázal něco takového udělat s celým ostrovem. Sasumi, ale cítila, že velmi blízko je Aria a její magie byla velmi silně cítit. Že by Aria nakonec v sobě probudila strašlivou sílu, která se v ní po celou dobu ukrývala?

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Ai no Unmei- 5.díl Sobota začínajíc nový začátek

28. října 2016 v 23:09 | Ar
Minna Konbanwa!
Tak tady je další díl Ai no Unmei. Jak jsem říkala, začala mě povídka bavit. Navíc se snažím zapojit do příběhu i postavy, které nejsou tak důležité jako Ai a Ayame. Je to díky Alidě. Od ní si beru příklad, proto je povídka i více propracovanější. No užijte si díl a omlouvám se za pravopisné chybi.
Sobota začínajíc nový začátek
Z pohledu Ai:
Je sobota ráno. Dnes si nemusím dělat starosti, jestli půjdu do školy nebo ne. Chtěla jsem spát, ale zazvonil zvonek od vchodových dveří. Kdo to sakra je? Takhle brzo ráno! Naštvaně jsem vylezla z postele a mířila si to ke dveřím. Otevřela jsem a k mému překvapení tam stála teta Sen.
"Teto Sen! Jsem tak ráda, že jsi tady!" vykřikla jsem a celá šťastná jsem jí objala. Teta mi objetí oplatila a pevně mě svíjela. Tak dlouho jsme se neviděli, že mě málem za to umačkala.
"Teto to bolí." stěžovala jsem si.
"Ah promiň. Neuvědomila jsem si, že tě tak pevně držím." a podrbala se za uchem. To dělala vždy když se styděla, nebo cítila lítost. Okamžitě jsem jí pozvala dál. Zavřela za sebou dveře a sundala si boty.
"Udělám ti čaj, ten máš ráda. Udělala jsem i nějaké dortíky, chtěla by jsi ochutnat?" hrnula jsem tetu otázkami.
"Děkuju určitě nějaké ochutnám." a posadila se na židli. Mezi tím jsem dala vařit vodu na čaj a z lednice jsem vzala pár kousků upečených dortíků. Teta se nad nimi přímo rozzářila jako malé dítě. Těžko uvěřit, že z téhle ženy mají muži respekt. Té myšlence jsem se musela zasmát. Sedla jsem si na proti ní ke stolu a začali jsme mluvit o všem možným.
"Jak jde škola Ai? Už je tu nějaký kluk, který se ti líbí?" vyzvídala. Zasmála jsem se.
"Neboj teto, žádný takový tu není a pokud by tu byl dala bych ti okamžitě vědět." A znovu jsem se zasmála.
"Jak se má vůbec Ayame. Dlouho jsem jí neviděla asi tak dva měsíce." Jak to dořekla, vzpomněla jsem si na tu tíživou bolest na srdci. Mám to tetě říct, nebo ne. Je to moje teta a dělá u místní policie, měla by se to dozvědět ode mě, než v práci od kolegů.
"Víš teto, je tu něco co bych ti chtěl říct." začala jsem.
"Copak?" mile se na mě usmála.
"Víš jde o Ayame...

Z pohledu Ayame:
Sobota ráno. Jak příjemné. Žádné starosti se školou a žádní otravní učitelé. Co měl ten učitel za problém? Ze skříně jsem vyndala letní šaty a jela jsem na snídani. Cítila jsem vůni vajíček a slaniny. Poslední dobou se táta kvůli mě snaží. Možná bych si měla s tátou konečně promluvit. Od mamčiny smrti jsem s ním nedokázala mluvit.
"Dobré ráno." pozdravila jsem ho. Uviděla jsem ho jak stojí u plotny a smaží vajíčka. Když mě uviděl málem mu spadla pánvička na zem.
"D-Dobré ráno." pozdrav neohrabaně oplatil. Nečekal, že ho takhle pozdravím.
"Jen si v klidu sedni ke stolu vajíčka už budou hotoví." a věnoval se dál pánvičce. Zasmála jsem se a toho trochu překvapilo.
"Tati já už přece sedím." s znovu jsem se zasmála.
"Ach promiň mi to. Nemyslel jsem to takhle." poraněně se dál věnoval vajíčkům. Asi jsem ho trochu ranila. Přejela jsem k němu blíž a ze zadu jsem ho objala. Toho na tolik překvapilo, že strhnul pánev a když se pro ní chtěl sehnou tak jsem zase padala já, protože jsem se ho držela. Nakonec v naší kuchyni byla hotová spoušť.
"Ayame jsi někde zraněná?" dělal si o mě starosti.
"Jsem v pořádku tati. Nejsem tak bezbranná. Možná nemůžu chodit, ale jsem pořád zdravá. Tak si o mě neděl pořád starosti. Pokud budu potřebovat pomoct, řeknu ti." a mile jsem se na něj usmála. V tom mu začali proudem téct slzy a pevně mě objal.
"Nikdy jsem nechtěl, aby tvoje matka trpěla. Nikdy jsem neměl dopustit, aby jsi trpěla ty." V klidu jsem ho hladila po hlavě a utěšovala ho tak jak mě vždy utěšovala mamka, když jsem se bála. Odteď doufám, že se svým otcem ještě zažiju spousta legrace. Nakonec se rozlehlo místností divné bručení.
"Tati mám docela hlad a vajíčka jsou na zemi." Rychle se ode mě odtáhla a dal se do vajíček.
"Hned to bude zlato, táta ti připraví luxusní snídani i z pěti hvězdičkového hotelu." Musela jsem se tomu zasmát. Své problémy díky tátovi byli ten tam.

Z pohledu Ai:
Teta odjela do práce. Byla hodně v šoku, když jsem jí řekla o Ayame. Nechala mi tu dárek, který jsem si okamžitě oblékla. Byli to nádherné bílé letní šaty. Teta mi vždy něco koupila, když přijela ze služební cesty, ale tohle byla nejdelší služební cesta, kterou zatím měla. Nechala jsem vlasy rozpuštěné dala si na hlavu klobouk a toustovým chlebem v ruce jsem vyběhla ven. Nohy mě okamžitě táhly na pláž a na místo, kde byl jen jediný člověk. Byla sobota, takže jsem byla celá šťastná a dávala jsem to i najevo. Když jsem šla po nebezpečné cestičce zahlédla jsem fialové vlasy. Yukio je už vzhůru. Pomyslela jsem si. Došla jsem na mýtinu a zavolala na něj: "Dobré ráno!" Už nebyl tak překvapený jako jindy. Čekal že ho přijdu navštívit.
"Dobré ráno." oplatil mi to. Už mu tolik nevadila moje společnost. Začal si na to víc zvykat. Sice o něm nic nevím, jen to, že tu bydlí a jeho křestní jméno. Nerad osobě mluví. Hádám, že mu někdo ublížil na tolik, že se chová právě takhle.
"Sluší ti. Ty šaty." a věnoval se jídlu. Trochu jsem se začervenala. Všiml si jich. Poděkovala jsem mu.
"Co chceš dneska dělat? Nepůjdeš si třeba zaplavat, nebo se někam projít?" Dávala jsem mu návrhy.
"Promiň, ale o víkendech nechodím do ulic města a ani odtud nevycházím." A dál se věnoval zásobám jídla.
"Proč ne? Lidé tě přeci neznají, tak ti to může být jedno. A navíc to chceš celý den tu sedět a jíst nebo koukat na široký oceán? To by ani milovníka moře nebavilo. Šel by si aspoň zaplavat." Na to mi neodpověděl. Sedla jsem si vedle něj a nohy jsem skrčila k sobě a objala je rukama.
"Ve skutečnosti ani já nikam nechci." Podíval se na mě a začal se mi věnovat.
"Bojím se, že uvidím dívku, které jsem velmi ublížila. Pořád před ní utíkám. Bojím se toho, že by mě nenáviděla." a začali mi po tvářích téct slzy. Radši jsem svůj obličej před ním schovala.
"I já se bojím. V minulosti mi ostatní velmi ublížili, kvůli rozhodnutí, které jsem učinil. Vše se to obrátilo k nejhoršímu, až sem byl vyhnán. Teď se schovávám tady doufajíc, že už se mi nic takového nestane." Zvedla jsem hlavu a podívala se na něho. Hleděl před sebe a nic neříkal. Muselo ho to velmi ranit.
"A co tví rodiče. Nesnažili se ti pomoct?" Neříkal nic. Jen jeho tvář víc zatvrdla. Jako by nechtěl o svých rodičích slyšet ani slovo. Začala jsem se chvět zimou. I když je horko tady v jeskyni je zima. Yukio vstal a mířil ven z jeskyně, věděl že mi je zima. Běžela jsem za ním. Sedl si a opřel se o skálu a já vedle něj. Bylo tu ticho. Jen šumění moře bylo slyšet.

Z pohledu Ayame:
V poledne jsem se rozhodla jít do parku a věnovat se tam knížce. Byla sobota, takže tu je hodně lidí, ale když jsem si dala sluchátka do uší, byla jsem ve vlastním světě. Věnovala jsem se jenom svému nitru, proto mě také pěkně vylekalo, když mi někdo sáhl na ruku. Pocítila jsem chlad. To mě tak vystrašilo, že jsem upustila knížku.
"Promiň nechtěl jsem tě tak vystrašit." Ten hlas. Moc dobře jsem ho znala. Když jsem se na tu osobu podívala hned jsem věděla kdo to je. Jeho úsměv mi naháněl hrůzu.
"Sensei co tu děláte?" a děkovně jsem si od něho knížku vzala.
"Chtěl jsem si projít město, ale zjistil jsem že mi u toho chybí společnost a když jsem tě uviděl, napadlo mě jestli by si mi nechtěla město ukázat." Dost mě to překvapilo a zarazilo.
"Sensei jestli hledáte společnost, tak si najděte někoho vhodnějšího než jsem já." Na to už se usmál.
"Chcete mi říct Ume-san, že nezvládnete někoho provést po městečku. Opravdu jste tak silná jak říkáte?" Rýpal do mě. Dělal si ze mě srandu.
"No dobře, ale potom si nestěžujte, že máte špatnou společnost." Dala jsem si knihu vedle sebe a vyrazila jsem. V klidu vedle mě šel. Chtěl mi nabídnout pomoct, že bude tlačit můj vozík, ale okamžitě jsem ho odmítla. Nerada přiznávám prohru. Chvilku jsme si tak povídali, až jsem si uvědomila, že jsme na sebe strhli dost velkou pozornost. Začala jsem se červenat a dala jsem víc síly do tlačení vozíku, abych byla daleko od lidí.
"Jestli chceš být daleko od lidí musela by jsi jet do toho velkého kopce, ale tam by si vozík neutlačila."
"Jenom se dívejte." Zatnula jsem zuby a dala jsem obrovskou sílu do vozíku. Vyjela jsem kousek toho prudkého kopce, ale pak už jsem dál nemohla. Mě rudce tak boleli a sluníčko tak zářilo, že se mi zamotala hlava a kola od vozíku jsem pustila. Jela jsem pozadu. Mohlo to skončit špatně, kdyby mě sensei včas nezachytil.
"Neříkal jsem to?" Jeho hlas byl daleko. Bylo mi takové horko, že jsem omdlela. Slyšela jsem jen senseiův hlas, ale velmi daleko. Kolem už byla jen černá tma.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Ai no Unmei- 4.díl Nový učitel

28. října 2016 v 20:00 | Aria
Minna Konbanwa!
Tak přináším další díl ai no Unmei. Nějak mě začala bavit. A taky už se to dostává do bodu kdy to bude velmi zajímavé :D Užijste si povídku a omlouvám se za pravopisné chybi.
Nový učitel
Z normálního pohledu:
Jako vždy slunce ozařovalo svými paprsky městečko Yamae. Naše hrdinky se budou muset postavit čelem novému dnu. Jenomže obě ještě neví, že toto ráno bude jiné než, kterékoli co zažily.
Z pohledu Ai:
Jako vždy stejné ráno. Přispím si aspoň hodinku, kdy už jsou všichni studenti ve škole a dospělí v práci. Teprve vstanu z postele a jdu se obléct. Vlasy jsem si sepla do culíku a šla se nasnídat. Včera jsem celý den strávila u toho kluka. Když nad tím přemýšlím tak neznám ani jeho jméno, jen jsem tam u něj seděla. Povídali jsme si a koukali na široký oceán. Jestli má rád sladký. Pomyslela jsem si. Běžela jsem pátky do pokoje a hledala ve svém stolku deník s recepty na dortíky.
"Našla jsem jí!" Zajásala jsem. Okamžitě jsem hledala recept, který by byl vhodný a který bych udělala ze zásob, které tu mám. Nerada bych chtěla jít nakupovat. Jeden takový jsem našla. Není ani těžký. Pořádně jsem ho prostudovala a šla péct.

Z pohledu Ayame:
Ve škole byl zase velký rozruch, ale tentokrát zněl jinak. Spíše víc křičely holky než kluci. Ignorovala jsem to. Vzala jsem si knihu a jela jsem po chodbě a míjela pár studentů, kteří si to mířili do kluboven. Aspoň tahle chodba je tak klidná. Tlačila jsem svůj vozík, už to nebylo tak těžké jako ze začátku zvykla jsem si na něj. Míjela jsem nějakou osobu, nevím jestli to byl učitel nebo student, nezajímalo mě to.
"Promiňte slečno nechtěla by jste pomoct? Musí to být těžké tlačit sama vozík." promluvil na mě ten člověk. Otočila jsem na tu osobu hlavu a hned jsem poznala, že je to muž. Byl vysoký, silné paže a měl černé vlasy. Chvilku jsem na něho koukala a pak jsem hlavu otočila zpátky. "Ne děkuji. Poradím si sama. Nepotřebuji vaší pomoc." Kousavě jsem ho odmítla. Nemam ráda, když mi lidé pomáhají ze soucitu. Nejsem tak slabá, jak si ostatní myslí. V klidu jsem tlačila vozík dál a dojela jsem s ním k malému parku, kde jsem si pod stromem četla. Byl tu klid. Jen pár studentů tu bývá. Nad hlavami mi zpívali ptáčci. Uklidňovalo mě to. Vytáhla jsem z pod přikrývky flétnu a přidala jsem se k nim. Myslela jsem, že je tím odeženu, ale oni zpívali semnou. Nikdy bych neřekla, že si budu zpívat s ptactvem. Okolí to zaujalo a přišli se podívat. Ignorovala jsem je. Jen jsem se dál věnovala písni. Poté co jsem přestala hrát mi zatleskali ostatní a tím odehnali ptáčky co seděli na stromě.
"To bylo vážně úžasný."
"Jako nějaký koncert."
"Nádherná píseň." Všichni přes sebe překřikovali, aby mi mohli složit díky. Trochu jsem se začervenala a před nimi jsem se poklonila, ale malinko. Hned jak školní zvonek upozornil na hodinu se všichni okamžitě přesouvali do tříd. I já jsem rychle jela do třídy. Některé holky mi bez řečí pomohli, takže jsem s tím nemohla nic dělat. Když mě dovezli ke třídě, poděkovala jsem jim. Ony jen mávly rukou a běžely do svých tříd.
Ve třídě už byl klid. Všichni byli potichu jakoby čekali na příchod spasitele. Do třídy vešel učitel zeměpisu a za ním... Ten muž, kterého jsem potkala na chodbě.
"Kluci a holky, chtěl bych vám představit nového vašeho třídního učitele. Jelikož je vaše třídní učitelka na mateřské tak jí tady zastupuje pan Seihi. Mohl by jste se prosím představit?" poprosil toho nového učitele.
"Jmenuji se Seihi Kentaro, rád vás všechny poznávám." a poklonil se. Všechny holky z něj byli hotové. Co je na něm tak úžasného, má možná jen hezkou tvář nic víc. Odvrátila jsem pohled a koukala jsem se ven z okna. Jen jsem poslouchala o čem učitel hovoří.
"Ode dneška tu bude Seihi-sensei učit matematiku tak doufám, že s ním budete všichni vycházet." Naposledy dodal a odešel. Jakmile zavřel učitel dveře a zůstal ve třídě ten nový učitel, okamžitě padali otázky ze strany holek.
"Sensei kolik je vám let?"
"Sensei máte přítelkyni?"
"Kde jste dříve žil sensei?" samé hloupé a osobní otázky. Ignorovala jsem to. Věnovala jsem se radši sešitu.
"Rád bych zapsal docházku, abych vás lépe poznal." Všichni s ním souhlasili. Učitel četl jednotlivá jména. Ve třídě zaznělo jméno i Ai Rin, ale všichni řekli, že je nepřítomna. Měsíc a půl už je nepřítomna jste zapomněli dodat. Nevím z nějakého důvodu jsem byla naštvaná.
"Ayame Ume-san. Ayame Ume-san." Zaznělo mé jméno. Zvedla jsem svůj pohled a podívala se na učitele.
"Pro příště bych byl rád, kdyby jste se hlásila. A dávala pozor."
"Sensei nemá cenu se hlásit, protože už mě znáte. Celá tahle škola zná Ayame Ume ta na vozíčku." Odbyla jsem ho. Na to neřekl nic. Konečně už na mě nemá poznámky.

Z pohledu Ai:
V košíku jsem nesla dortíky, které jsem ráno napekla. Z nějakého důvodu jsem byla šťastná. Opatrně jsem šla po cestičce kolem útesu a dostala jsem se na mítinku. Tentokrát jsem ho neviděla. Podívala jsem se dovnitř do jeskyně a stačila vidět co tu má. Ohniště, spacák, nějaké prázdné konzervy a oblečení. Vypadalo to jako by utekl z domova. Co se mu asi tak stalo?
"Co tady děláš?!" Lekla jsem se, až jsem málem upustila košík s dortíky. Otočila jsem se a ten kluk stál za mnou a byl dost naštvaný. Jaksi jsem zapomněla co mu mám říct.
"Ptám se tě znovu, co tady děláš? " zeptal se mě znovu.
"J-Já jsem ti přinesla něco dobrého. Napekla jsem to dnes ráno, takže je to čerstvé." a zvedla jsem košík s dortíkama. Přešel blíž, aby se podíval co je v tom košíku.
"To si napekla ty?"
"Jo. Chtěla jsem ti to dát ochutnat ráda peču, tak jsem ti něco přinesla." Sáhla jsem do košíku a podala mu dortík. S vděkem si ho vzal a ochutnal. Najednou byl klidný. I jeho tvář už nebyla ztuhlá.
"Je to moc dobré."
"Opravdu? To jsem ráda." a usmála jsem se. Udělalo mi to radost. Někdo jiný, kromě mého otce, tety a Ayame mi pochválil dortíky.
"Mimochodem jak se jmenuješ? Ještě jsem neslyšel tvoje jméno." a ukusoval dortík.
"Jsem Ai Rin. Ráda tě poznávám." a podala jsem mu na důkaz přátelství ruku. On jí neochotně přijal.
"Jsem Yukio. Moc mě těší."
"Jen Yukio? Musíš mít ještě druhé jméno. Řekneš mi ho?" Odvrátil pohled. Asi jsem ho naštvala. Odešel z jeskyně a zase si sedl na kraj útesu. Přišla jsem k němu a společně jsme jedli dortíky a různě si povídali, až do západu slunce.

Z pohledu Ayame:
"Ayame-chan. Seihi-sensei chce, aby jsi za ním přišla do kabinetu." zavolala na mě spolužačka. Co po mě chce ten nový učitel. Zrovna jsem chtěla jít domů.
Dotlačila jsem se, se svým vozíkem přede dveře společného učitelského kabinetu. Upozornila jsem na sebe a otevřela jsem dveře. V kabinetu, už nebyl žádný učitel kromě toho nového.
"Sensei co ode mě potřebujete?" Přijela jsem k němu blíž. Učitel se podíval na mě.
"Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit." Se mnou?
"A o čem chcete mluvit?" zeptala jsem se ho.
"O tvém chování a vystupování ve škole. Jen by mě zajímalo, proč jsi tak odtažitá a když na tebe promluvím jsi kousavá. Máš k tomu nějaký důvod?" Chtěl se mně zeptat jen na tohle? Kvůli tomuhle stupidnímu důvodu tu s ním ztrácím čas? Nic jsem mu na to neřekla jen jsem mlčela.
"Není to proto, že tu nemáš kamarády? Prý ses začala takhle chovat od nehody, která se ti stala."
"Jestli narážíte na mou spolužačku Ai a chcete se něco dozvědět, jděte rovnou za ní. A mě nezdržujte." Začala jsem být naštvaná. Tohle je snad výslech nebo co?
"Ne. Narážím na to, že si tu s nikým nepromluvíš a většinou jsi sama. I když jsi na vozíku tak nepřijímáš od nikoho pomoc. Hodně mě to zaujalo." Jeho pohled se mi nelíbí. Usmíval se a přitom jeho oči vyzařovali, něco děsivého a chladného. Z jeho pohledu jsem se začala chvět.
"Nerada někoho zatěžuju. A pokud si chcete promluvit tak jindy musím dnes brzo domů, slíbila jsem to tátovi." a otočila jsem se s vozíkem. V tu chvíli klečel přímo přede mnou a jeho obličej byl blízko. Odvrátila jsem pohled. Začala jsem být nervózní.
"Jestli se budeš takhle chovat i k jiným, může se i to dostat k horším věcem."
"Co vy o mě víte. Nic. Prosím nechte jít domů. Spěchám." Začala jsem se velmi chvět a svůj hlas jsem nepoznávala. O co mu jde? Proč se ke mně takhle chová? Nakonec se zvedl a ustoupil mi z cesty. Tlačila jsem vozík ke dveřím. Naposledy ještě něco řekl: "Tohle bude ještě zajímavé." Z těch slov mi přejel mráz po zádech a tak jsem přidala na síle a tlačila svůj vozík rychleji.
Hned jak jsem byla doma, jsem si teprve uvědomila, že popadám dech. Ten nový učitel je divný. Chová se ke mně jinak, než k ostatním studentkám.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Ai no Unmei- 3.díl Pocity

27. října 2016 v 18:22 | Aria
Minna Konbanwa!
Tak přináším další díl Ai no Unmei. Doufám, že vás ta povídka baví, mě začala trochu bavit, hlavně když píšu o někom, kdo vystupoval i v anime, ale tady je ta osoba jako by někdo jiný :D No užijte si povídku a omlouvám se za pravopisné chyby.
Pocity
Z normálního pohledu:
Slunce ozařovalo město Yamae. Lidé se probouzeli ze svých snů a připravovali se do práce, nebo do školy. Jen někteří vzdorovali ránu a radši leželi v posteli. Ai nechtěla do školy. Bála se že uvidí svou kamarádku Ayame, která se už nikdy nepostaví.
Stejně tak i Ayame. Nechtěla do školy, kvůli pohledům, které musí strpět každý den.

Z pohledu Ai:
Jako vždy stejné ráno. Slunce na mě volá, abych vstala do školy. Snažila jsem se ho ignorovat. Proč bych měla jít do školy. Zavrtala jsem se víc pod peřinu snažila se usnout. Myšlenky mi znova bloudily k místu, kde byla jen spoušť od požáru. Na tom místě Ayame přišla o nohy. Už se nikdy nepostaví. Dlouho mě ta myšlenka pronásledovala, až jsem vstala oblékla si bledě modré šaty a šla si vzít něco k jídlu. Měla jsem docela hlad. Žaludek volal na poplach. Přijde mi jako bych jedla jen z donucení. Párkrát jsem nejedla třeba dva dny, až jsem měla velké bolesti břicha, tím mě to donutilo si vzít jídlo. Když jsem pocítila, že je žaludek spokojený vydala jsem se na procházku. Místní obyvatelé na mě koukali. Vím co si myslí. Proč tu chodím po městě, když bych měla být ve škole. Do školy už jsem nechodila měsíc. Brzo mě určitě ze školy vyhodí. Té myšlence jsem se zasmála. Spousta mých spolužáků mě přesvědčovalo ať jdu do školy, ale neposlouchala jsem je.
Mezi tím co jsem se ztratila v myšlenkách jsem se ocitla na pláži. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem znova tu cestu, po které jsem včera šla. Rozeběhla jsem se k ní. Kráčela jsem blíž a blíž k mýtině, kde jsem se chtěla zabít. Pro mou smůlu jsem nedávala pozor a noha mi uklouzla. Padala jsem z cesty do moře, ale včas jsem se zachytla. Z paniky jsem volala o pomoc, ale nikdo nebyl v dosahu. Proč vlastně panikařím? Není to zrovna ta šance, že bych ukončila svůj život? Tak proč váhám? Mezi tím co jsem tak přemýšlela mi někdo chytil ruku a vytáhl mě nahoru. Byl to ten kluk ze včerejška. Co mě zastavil před skokem do moře.
"Jdi snad pitomá?! Proč si sem vůbec lezla? Tvá snaha tě málem stála život!" křičel na mě.
"O-Omlouvám se. Když jsem byla na pláži a uviděla tuhle cestu moje myšlenky jako by byli pryč. Chtěla jsem se sem znova podívat a zjistit jestli tu opravdu budeš." a podívala jsem se do jeho očí. Znova jsem pocítila mořský vzduch a ten pocit, který mi dával pohled do jeho hlubokých modrých očí. Chvilkami se tam objevilo překvapení, ale to se okamžitě změnilo v obranu a postřeh.
"Příště ti pomáhat nebudu. Tak si dávej pozor." Už na mě nekřičel, byl klidný. Pomohl mi na nohy a pro jistotu mě držel za ruku, abych znovu nespadla. Až na útesu mě pustil.
"Jak dlouho tu chceš být. Nemam rád společnost." Už byl zase uzavřený a kousavý. Nespouštěla jsem z něj oči a pomalu jsem se k němu přibližovala. Chtěla jsem zahledět do jeho vnitra. Jeho to dost zaskočilo a tak přede mnou ustupoval. Nakonec jsem přestala.
"Sama nevím. Utíkám před realitou a nesnesu společnost, ale ty mi nevadíš. Ba naopak jsi velmi zajímavý, než jiní obyvatelé v městečku." a zahleděla jsem se na oceán. Vítr si hrál s mými vlasy, které za mnou vlály jako prapor na lodi. Cítila jsem jeho pohled, ale nic neříkal. Sedl si na kraj útesu a díval se na široký oceán. Pomalu jsem k němu přišla a sedla si vedle něho.
"Co je asi tak za tím širokým oceánem? Země s jinými obyvateli? Propast do které můžeš spadnout? Ať nad tím přemýšlím, pořád mám jinou představu." Neříkal nic. Jen se dál díval na oceán. Jeho oči jakoby hleděli někam kam jiné oko nedohlédne. Fascinovalo mě to.
"Proč jseš na místě jako je tohle?" zeptala jsem se z ničeho nic.
"Protože tu je klid a můžu tu sledovat západ slunce." a neodvrátil pohled.
"Proč máš tak smutný pohled? Přijde mi jakoby ti ublížilo spousta lidí." Na to už se na mě podíval s vylekaným výrazem, jako bych odhalila něco co jsem neměla.
"Ty bereš lidi na lehkou váhu. Obzvlášť někoho koho vůbec neznáš. Může se stát, že ti něco udělá." Snažil se schovat svůj vylekaný pohled.
"Máš pravdu. Hodně lidí mi říká, že jsem lehkomyslná. Kvůli tomu se už má kamarádka nikdy nepostaví, ale vím, že ty by si mi nic neudělal, protože si mi zachránil život. Dvakrát." A usmála jsem se na něj. To bylo poprvé za tu dobu co jsem se na někoho přirozeně usmála. On byl jiný. V jeho blízkosti jsem si přišla daleko ode všeho co mě trápí. Znovu svůj pohled odvrátil na oceán. Mlčky jsme vedle sebe seděli a nic jsme neříkali. Až po chvilce se on zvedl a odešel do jeskyně, která byla vyhloubená ve skále. Dívala jsem se do té jeskyně, ale pořádně jsem tam neviděla. Vracel se s pitím. Jedno mi podal aniž by něco řekl. Poděkovala jsem mu. Sedl si zase vedle mě a díval se na oceán.

Z pohledu Ayame:
Ai znovu nebyla ve škole. Už měsíc tu nebyla. Učitelé si začali dělat starosti. Posílali některé studenty k ní domu, ale jejich snahy byli marné Ai se ve škole neukázala. Nakonec se rozhodli kontaktovat její rodiče. Aiina matka byla pořád někde v zahraničí a pracovala. Její otec zase na dlouhých rybářských výpravách a vždy se vracel s nějakými rybami, které dával i mému tátovi. Ještě tu byla její teta, ale ta teď byla na služební cestě, takže ani neví, že tak dlouho Ai zameškává. I já si o ní dělám starosti. Od té nehody se takhle chová. Uzavřela se do sebe. Na rozdíl od ní já se snažím chodit do školy a vydělat si dost peněz na brigádě, abych jednou se mohla odtud odstěhovat a začít nový život. Ai ale stále žije minulostí a trápí se, nebo mě nenávidí.
Podívala jsem se na hodiny, které ukazovali poledne. Jako vždy jsem zůstávala ve třídě a v tichu jsem obědvala. I já přetrpovala školu. Nebylo to lehké hlavně když jsem na vozíčku, ale snažím se s tím poprat. Zvonilo na další hodinu. Připravila jsem si věci a čekala kdy vejde učitel.

Po škole jsem nejela domů, ale na pláž. Sem mě chtěla Ai vzít. Kdo by to byl řekl, že už nikdy nepocítím písek pod nohama. Dívala jsem se na tu nádhernou azurově modrou barvu. Čekala jsem na západ slunce. Jakmile začalo, vzala jsem do ruky flétnu a začala jsem hrát celým svým srdcem. jen mé hraní na flétnu mě utěšuje a dostává mě na místo, kde bych si přála být.

Z normálního pohledu:
Ayame hrála na flétnu celým svým srdcem. Lidé, kteří tuhle píseň poslouchali byli najednou klidní a užívali si jí. A ne jen oni. I Ai z dálky slyšela flétnu, kterou moc dobře znala. Vítr píseň ji přivál až k uším. I neznáma osoba, která přišla do města Yamae se zaposlouchala do nádherné písně. Kdo to asi je? A jaký bude mít vliv v městě Yamae a na naše hlavní hrdinky příběhu?

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Novinka k povídce Ai no Unmei

27. října 2016 v 12:38 | Aria |  Moje kecy
Minna Konichiwa!
Napadlo mě trochu pozměnit příběh u povídky Ai no Unmei. Základ tohoto příběhu bude pořád stejný, jen mě napadlo, že by se Ayame nezamilovala do Yukia, ale do někoho jiného. Trochu s ní soucítím a tak mě napadlo, že by tu byla jiná osoba, která by jí pomohla najít odvahu. Kdo to bude nechci prozrazovat. Chci to nechat jako překvapení. Doufám, že s tím budete souhlasit. Víte problém je taky v tom, že neumím psát milostný trojúhelníky :D
No ještě se rozhoduju jestli dneska napíšu povídku na Ai no Unmei nebo Ball to love! Povídky dračích sester by tu snad měli být o víkendu, pokud nebudu líná :D No užijte si zbytek dne :)

Moje sny :D

26. října 2016 v 20:24 | Aria |  Moje kecy
Minna Konbanwa!
Dál už jen pro ty koho zajímají moje historky ze života :D

Slayers RECENZE

26. října 2016 v 18:54 | Aria

Slayers- Lina, postrach banditů

Typ: Anime
Počet dílů: 26
Žánry: Fantasy, komedie, dobrodružné, magie, podle novely, akční

Dívka jménem Lina Inverse je čarodějka, která je velmi cholerická a hamižná, ale přesto má svůj smysl pro spravedlnost. Příběh začíná tak, že se Lina rozhodne uprostřed oslav banditů ukrást jejich poklady. Což se jí taky povede včetně dýky a sošky. Banditi to tak nenechají a Linu přepadnou. Zachrání jí mladý muž jménem Gourry, který je velmi zručný šermíř, ale rozumu moc nepobral. Pomůže Lině a společně začnou putovat světem. Během putování k nim přibudou další tři členi.
HODNOCENÍ:
Velmi staré anime z roku 1995, ale velmi pěkné. Komedie je tu velká. Moc mě pobavilo. Ještě ke všemu to má další 4 série a nějaké filmy a ovi což je fakt něco. Moc se mi líbilo to, že je tady hrdinka taková cholerická a přímá. Gourry opravdu moc rozumu nepobral což se hned pozná. Na toto anime bych nepřišla, kdybych nehledala anime sakamoto desu ga. Věděla jsem, že v tomto anime Sakamoto desu ga dabuje můj oblíbený dabér, který daboval Ayata z Diabolik lovers a podle jeho dabéra jsem anime hledala, protože jsem nevěděla jak se jmenuje to anime. A díky tomu hledání jsem našla video, kde byli sestříhané anime postavy, které tento dabér daboval. No a díky tomuto videu jsem našla anime Slayers. A začala jsem na něj koukat kvůli Zelgadisovi. Asi jako jediný v jejich skupině je normální za což jsem velmi ráda. Jinak by v tomto anime vystupovali s prominutím samí blbci :D
Rozhodně doporučuji nebudete se nudit :D

Hodnocení 10/10 hvězdiček

Hakuouki: Otogisoushi

26. října 2016 v 18:52 | Aria

Hakuouki: Otogisoushi

Typ: Anime
Počet dílů: 9
Žánry: komedie, historické, fantasy, shoujo

Anime postavy jsou ve formě chibi, podle Otome hry a příběh každého dílu ukazuje jejich každodenní život a volný čas.
HODNOCENÍ:
Anime chibi! Naprosto roztomilé a velmi komické. Musela jsem se strašně smát. Jak víte moc se mi líbí Saito Hajime a v chibi formě je tak roztomilí stejně jako Heisuke. Trvá to asi 3 minuty, ale stojí za to se na to podívat, strašně roztomilé a vtipné.

Hodnocení 10/10 hvězdiček

Inuyasha RECENZE

15. října 2016 v 22:13 | Aria

Inuyasha

Typ: Anime
Počet dílů: 167
Žánry: Romantika, komedie, fantasy, dobrodružné, drama, cestování časem, shounen, boj s měči, podle mangy

Příběh je o normální dívce jménem Kagome, která se díky pradávné studně ocitne ve feudálním Japonsku kde potká Inuyashu. Napůl člověka napůl démona. Do této doby s sebou přinese i vzácnou perlu Shikon no Tama, která dokáže v ruce každé špatné bytosti napáchat zlo. Bohužel se nehodou perla roztříští na několik malinkých střípků, které se rozletí po celém světe. A tak začíná dobrodružná cesta za hledáním střípku drahokamu. Je jeden malý střípek dokáže napáchat velké škody. Po cestách za hledáním střípků Kagome a Inuyasha potkávají přátelé i nepřátelé. Ale kdo bude rychlejší? Kdo nasbírá víc střípků vzácné perly? Kagome a její přátelé? Nebo jejich největší nepřítel Naraku, který chce Shikon no tama pošpinit?
HODNOCENÍ:
Jedno z mých prvních anime, které jsem viděla a nelituju toho. Nikdy v životě jsem se u anime takhle nenasmála. Miluju feudální Japonsko a když se tu mísí dnešní a minulý věk je to naprosto boží. Nejlepší jsou chvíle kdy se Inuyasha s Kagome hádají a nakonec to skončí tím že Kagome mu řekne Osuwari (Sedni). Taky jsem si strašně oblíbila Inuyashova bratra Sesshomarua. Možná že všichni říkají, že je velmi chladný, ze začátku tak byl, ale jeho srdcem dokázala pohnout malá holčička Rin a od té doby jí chrání to je tak sladké :D No rozhodně doporučuji nebudete se nudit :D

Hodnocené 10/10 hvězdiček

Měsíční svit Doujinshi

15. října 2016 v 20:26 | Aria |  Překlady
Minna Konbanwa!
Tak jsem se po velikánské době rozhodla sem dát zase nějaký překlad. Tentokrát je z anime Inuyasha na pár Sesshomaru a Rin. Tento pár mám strašně ráda hned po Inuyashovi a Kagome. No doufám že se doujinshi bude líbit a omlouvám se za chybi v překladu.

Otona pink RECENZE

8. října 2016 v 21:05 | Aria |  Manga anketa

Otona pink

Typ: Manga
Počet knih: 2
Počet kapitol: 12
Žánry: Romantika, komedie, školní život, drama, shoujo

Mikuni Senou je středoškolačka, která je už dlouho zamilovaná do kluka jménem Chiha. Nečekaně se jí kluk vyzná a dívce se doslova změní celý její život. Její matka se rozhodla odjet za svou vysněnou prací do zahraničí a tak jí našla opatrovníka,který se bude během její nepřítomnosti o ní starat. Náhodou to bude její učitel, který se k ní chová jinak, než k jiným studentkám.
HODNOCENÍ:
Manga naprosto skvělá. Moc mě pobavila. Od začátku jsem věděla, že skončí s učitelem. Na konci mě dostalo jak mu řekla: "Jdete pozdě. Jen tak si zmizíte potom co jsme to dělali." No to mě dostalo a jak ten učitel zareagoval :D Její matka taky pěkně praštěná. :D Za takovou práci bych fakt neopustila teplo domova :D Rozhodně doporučuji ke přečtení.

Hodnocení 10/10 hvězdiček

ROOKIES

7. října 2016 v 19:23 | Aria |  Dorama anketa

ROOKIES

Typ: Dorama
Počet dílů: 11
Žánry: Sport, komedie, delikventi, drama

Na Futakotamagawskou střední školu nastupuje nový učitel japonské literatury Kawato Koichi. Tahle špatná škola byla známá školním baseballovým týmem, který byl rok suspendovaný, kvůli incidentu, který nastal během klasifikace na mezinárodní středoškolský turnaj Koshien. Kawato se rozhodne členům baseballového týmu pomoct a ukázat jim, že ještě není pozdě jít za svým snem. Dokáže usměrnit delikventy a přesvědčit je, že je moc brzo se vzdát svého snu?
HODNOCENÍ:
Dorama naprosto skvělá. Má vlastní humor a tím je to velmi vtipné. Trochu to připomíná Gokusen, až na to že je tady učitel chlap a ne žena. Baseball mě moc baví, možná víc jak fotbal nebo hokej :D Satoh Takeru s dredami tady vypadá naprosto super. Později co jsem se dozvěděla, že mu po celou dobu natáčení dělali problém jsem se trochu smála. Bylo mu v nich horko plus když ještě měl šátek přes čelo. :D Ale zahrál tady opravdu skvěle. O Shirotovi Yuu se dá říct to samé. Poznáte ho, že je velmi vysoký má nějakých 180 cm a víc :D V komediích se mi líbí jak se vždy tváří, když jsou překvapený, jako v případě Wakany kdy Kawatovi zalhal, že ve skutečnosti chce s ostatními hrát kopanou, jak se na něho podívali, nejlepší výraz měl Okada tím pádem Satoh Takeru :D Rozhodně doporučuji :)

Hodnocení 10/10 hvězdiček