Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

Asashin no tomodachi- 3.díl

25. srpna 2017 v 21:30 | Aria |  Asashin no tomodachi
Minna Konbanwa!
Tak přináším třetí díl Asashin no tomodachi. Snad vás povídka baví. Zase jsem se nějak rozepsala a to jsem moc nechtěla, tahle povídka má mít málo dílů, ale vypadá to, že toho asi nedosáhnu :D No užijte si díl a omlouvám se za pravopisné chyby.
Z pohledu Jyuuga:
Co tím myslela, že už jí pak nebudu otravovat? Že by přišla na můj plán? Ale to by mi to už o své minulosti neřekla vůbec.
"Tak tedy jak začít, je to dlouhý příběh." začala.
"Tady máme času dost nic nám neuteče, jen ho klidně řekni." pobízel jsem jí.
"Tak tedy... Začalo to už když jsem byla malá. Na své rodiče si nepamatuji, protože jsem byla vychovaná ve zvláštním sirotčinci, který spolupracoval s tajnou skupinou, aby nás už od mala učili jen zabíjet a poslouchat rozkazy. Nevěděla jsem co je to strach a lítost. Necítila jsem vůbec nic. Dospělí poznali, že ze mě bude velmi dobrý zabiják a tak mi dali jiný režim než ostatním. Učili mě jak zabíjet, přežít a oklamat druhé. Tréninky byli dosti tvrdé. Když jsem něco provedla, zbili mě. Byla jsem dokonalí nástroj na zabíjení. Poslechla jsem jakýkoliv rozkaz. Ale pořád jim to nestačilo." Jak ten její příběh poslouchám, myslím si, že by u něm nikdo neusnul. Bylo to tak zajímavé, strašné a kruté. Jak někteří lidi mohou být k dětem tak krutí. Nedali jim vůbec žádnou svobodu.
"Co se stalo?" přerušil jsem její příběh. Pokračovala.
"Aby z nás byli dosti nejlepší zabijáci bez lítosti, bez špetku pocitu, tak nás zavírali do temných beden. Byl tam stísněný prostor, takže si se nemohl hýbat. Byla tam taková tma, že si neviděl ani na špičku nosu. Zavřeli nás tam na celý týden bez jídla a vody. Spousta děti tam zařvalo. Buď umřelo hlady, nebo se zbláznilo a už nebyli k ničemu."
"Takže je zabili?"
"Ano." To je hodně kruté. Kdo něco takového může dopustit?
"Jen 1% dětí tuhle překážku vydrželo. Já byla jednou z nich. Když mě jeden muž chtěl dostat ven uškrtila jsem ho. Poslali ho k mé bedně jako oběť, protože si mysleli že jsem se jako ostatní zbláznila, ale byla jsem jiná. V tu dobu kdy už byl ten muž mrtvý na zemi jsem si sedla jako by nic a čekala dokud někdo nepřijde. Poznali, že vychovali nejlepšího zabijáka bez citu, který je bez svého pána k ničemu. Prodali mě k mafii za vysoké peníze. Hodně na mě vydělali. Mafie mě využívala jak nejlépe mohla. Dokázala jsem splnit jakýkoliv úkol. Za tu dobu jsem zabila bez počet lidí, ale báli se, že bych se jednou mohla obrátit proti nim a tak na mě hodili všechnu špínu, kterou dělali. Naháněla mě policie FBI a CIA. Nakonec mě dostali do vězení. V té době jsem měla na svědomí 50 úmrtí. Když jsem byla ve vězení pocítila jsem něco co se jsem nikdy nepocítila. Chtěla jsem svobodu. Utekla jsem z vězení a smazala o sobě veškeré informace. Nakonec jsem utíkala pořád vězení až mě nakonec převezli sem. No a tu příběh končí." Páni měla bolestivější minulost, než všichni tady co jsou. Bylo mi jí dost líto. Nezná nic jiného než zabíjet, plnit rozkaz a utíkat. Tak jako já.
"Musela jsi to mít hodně těžké tehdy, když na tebe hodili všechnu špínu." Neříkala nic. Jen v klidu ležela a dívala se do stropu. Asi nikdy nepoznala lítost. Nikdo se na ní tehdy ani trochu neslitoval.
"A ty okovy co máš na rukou? Proč sis je nesundala jako ty řetězy?" Když se nad tím zamyslím, měla je celou tu dobu, co jsem sem chodil.
"Tyhle okovy? Nejdou sundat. Několikrát jsem se je snažila sundat ale nejde to." Nejdou jí sundat okovy? Stejně tak jako mě. Nemůže mít snad ty samé okovy co mám já.
"Můžu se je pokusit sundat? Možná na to nevypadám, ale dokážu otevřít každý zámek."
"Kdyby to tak bylo, už by si ty okovy na rukou dávno neměl." Má pravdu. Tyhle okovy nedokážu sundat, ať jsem se snažil jak moc jsem chtěl. Nesundal jsem je.
"No jestli chceš je zkusit dát dolů můžeš." Zvedla ruce do vzduchu a čekala, až jí je zkusím sundat. Přešel jsem k ní a začal je sundavat. Zkoušel jsem všechno, ale nepohnuli se. Nedali se sundat. Neříkej mi že má ty samé okovy co já.
"Neříkala jsem to? Je to zbytečné. Tyhle okovy jsou vyrobené ze speciálního materiálu zapečeťující schopnosti"
"Zapečeťuje schopnosti? Jaké schopnosti?" Vůbec mi to nedávalo smysl. Jaké schopnosti?
"Víš jak jsem ti říkala o tom jak mě zavřeli do bedny, tak tam jsem poznala svojí novou schopnost. Dokážu ovládat vodu. Ano zní to šíleně, ale je to tak. Dokážu ovládat vodu a měnit její skupenství. Proto jsem byla taky velmi drahá když mě prodali do jiné rodiny. Protože pilovali mojí novou schopnost. Tyhle okovy právě zabraňují mi v tom, abych tu schopnosti používala. Museli mi je dát asi v jednom vězení, abych neutekla, ale nepamatuji si kdy mi je dali a kdo za tím stojí." Schopnost ovládat vodu? Mám tomu sakra věřit? Je něco takového možné?
"Nemusíš mi věřit. Nikdo tomu nevěří." a převalila se na bok ke mě zády. Asi už nechce dál pokračovat. Lehl jsem si zpátky do futonu a přemýšlel o všem co mi řekla. Svět je opravdu velký, plný neznámých věcí.

Ráno jsem vstal velmi brzy. I ona ještě tvrdě spala. Potichu jsem se vykradl z její cely do té naší a vzbudil jsem Una. Ten byl velmi otrávený, protože nerad vstává brzo. Nakonec jsme vzbudili i Rocka a Nico. Chtěl jsem je požádat o laskavost.
"Tak vezmeme tohle a tohle a tamto taky." Uno přemýšlel o všem co by se dalo dát do cely a nechat jí zútulnit. Když jsem otevřel celu Umi se už dávno vzbudila. Koukala na nás všechny překvapeně, ale byla v klidu.
"Co tu všichni děláte? Jděte pryč." snažila se nás vyhnat.
"Snažíme se ti zútulnit celu, aby byla více pohodlná." odpověděl jí Rock.
"A navíc. Nikdo nechce být sám. To dobře vím." Dopovědět Uno. Všichni jsme dávali nábytek na určitá místa. Teď ta místnost vypadal už více pohodlně jako nějaká bytová místnost než cela.
"Jo. Teď je to mnohem lepší. Co na to říkáš?" zeptal se jí Uno. Neříkala nic. Jen se dívala okolo. Byla hodně překvapená.
"Proč kvůli mě zacházíte daleko? Jsem zabiják. Zabila jsem nespočet lidí, navíc budete mít problém u svého dozorce." nechápala.
"Ty se ptáš proč? Protože jsme kamarádi ne? A kamarádi si pomáhají." odpověděl Nico.
"Navíc nemůžeme dovolit, aby se dívka cítila tak nepohodlně." upozornil Uno. To má pravdu. Teď už je jednou z nás. Když se někomu z nás svěřila o své minulosti, už k nám patří. A Uno si dívku rozhodně nenechá ujít.
"Zacházet jen kvůli tomu tak daleko. Nevím co je to za pocit, ale nějak se cítím dobře. Děkuju." To byl snad její první upřímný úsměv který jsem u ní viděl. Nikdo z nás ho ještě nikdy neviděl. Vypadala teď velice pěkně. Doufám, že od teď bude k nám více otevřenější. Naučíme jí spoustu věcí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama