Zde je můj dříve a nefunkční blog.

Seznam shlédnutých anime

Říjen 2017

Ghosts friend

31. října 2017 v 7:00 | Aria
Minna Konnichiwa!
Tak dlouho tu nic nebylo a hleďte! Přináším Halloweenský speciál příběh, který se mi jednou zdál. Je poměrně dlouhý, takže ho sem rozdělila na několik částí, snad nejvíc jich bude 3 aspoň doufám. Užijte si povídku a omlouvám se za pravopisné chyby.
Ghosts friend
Část 1
Úvod:
"Znáte příběhy s duchy? Ano? A říkáte, že jsou strašidelné? Tak i já vám povím příběh, který není strašidelný, ale spíše dojemný. Hezky se posaďte a poslouchejte. Začalo to takhle..."
Kdysi jedna malá holčička nevěřila na duchy, ale chtěla, pokud by nějakého na vlastní oči spatřila. Doslechla se o jednom starém domě, kde prý straší. Ta holčička se rozhodla tam vydat a přesvědčit se o tom, jestli duchové skutečně existují. Ten dům už byl 500 let starý a spravoval ho jeden podivný muž, který se okolním lidem vyhýbal a často si mluvil pro sebe. Ale i to holčičku neodradilo od toho, spatřit nějakého ducha. Toho muže zdvořile pozdravila a snažila se ho přesvědčit aby jí pustil do domu. V tu dobu mrzlo a tak jí pozval na čaj. Když vstoupili do domu zdálo se, jako by někdo byl v jejich přítomnosti. Dům byl tak z chátrali, že i ve střeše se začali objevovat díry a zatékalo dovnitř. Dům působil velmi negativně, až i z toho malé holčičce se rozklepaly kolena, ale nedala to znát
"Moc návštěv tu nemívám, tak doufám, že si vystačíš jen se zeleným čajem." promluvil na holčičku muž.
"To je v pohodě. Zelený čaj mam ráda." snažila se být holčička milá. Ve skutečnosti zelený čaj nerada pila. Chvilku si s mužem povídala, ale ne za chvilku, jako by dům začal vzdychat. Ozývali se divné škrábance a zvuky. Holčička se začala bát víc, ale když to pak utichlo ulevilo se jí. Hned na to na ní něco vybaflo. Kostra prožraná červy a měla oční bulvy. Holčička se tak vyděsila, že z domu utekla a rozhodla se, že už do toho domu nikdy nevstoupí. A to je teď náš příběh.

O 10 let později...
Jako vždy ráno hrozný. Rodiče se jako vždy hádali, ani si neuvědomili, že odcházím do školy. V poslední době se hádají často, takže není doma chvilku klid. Jednou bych si přála mít normální rodinu. Usmívající rodiče. Tátu, který by četl noviny a k tomu by i kouřil doutník, bylo by to i vtipný. Mámu, která by mě vždy ráno s láskou uvítala na snídani. Přála jsem si i sourozence, ale nemám je. Cestou do školy poslouchám hudbu ze sluchátek a nevnímám okolní svět. Jen abych to uvedla na pravou míru. Nemám kamarády a ve škole jsem označená za podivínku, dokonce se o mě šuškalo, že jsem lesba a tak dále. Přála jsem si mít kamarády, ale všechny jen zajímá, co mají na sobě a koho by pomlouvali. Jednou doufám, že odsud odejdu a najdu si lepší místo. Rovnou mě nohy nesly do mé zpropadené třídy. Vím, že se ozývalo bučení a různé poznámky na mou identitu. Bud v klidu. Vydrž tento den a hotovo. Na štěstí už přišel učitel, takže všichni utichli.
Jako vždy i škola byla nudná, kromě přírodopisu. Doma jsem se šla převléct a šla se projít, to v poslední době dělám často. Teď už hudbu neposlouchám. Pomalu začíná léto, takže jsou slyšet okolní ptáci, dokonce zvuk větru byl slyšet. Jak se tak zaposlouchávám do radosti z příchozího léta ocitnu se před rozpadajícím domem. Něco mi říkalo, že už jsem tu jednou byla, ale nevěděla jsem kdy. Procházím zahradou, která už byla zarostlá plevelem, že už se nedala označovat za zahradu. Dveře do domu byli pootevřené a tak jsem tam jen nakoukla. Nikdo tam nebyl. Vstoupila jsem dovnitř a hned se dalo všimnout, že ten dům, už je velmi starý. Stěny byli popraskané a usedal tu prach. Pokud by se tu uklidilo, byl by to určitě pěkný dům, pokud by se tak nerozpadal. Najednou se za mnou dveře zavřeli a začali se ozývat divné zvuky. Dobrý mám se asi začít bát? Hned jak ty zvuky přestali na mě vybafla kostra prožralá červy a jen s očními bulvy.
"Hezký pokus, ale proti tomuhle i strašidelný domy jsou horší." V tu danou chvíli kostra spadla na zem.
"Jak to, že se toho nelekla. Jiní lidé by se toho lekly a hned by s křikem utíkali k mamince."
"Co já vím. Třeba to nemá v hlavě v pořádku."
"Nevím kdo to mluví, ale můj mozek funguje dobře, jenže tato věc strašení dávno vyšla z módy." V tu danou chvíli ty hlasy utichli a hned přede mnou se objevili dva kluci asi o 3 roky mladší než já, ale bylo na nich něco divného. Jejich oblečení bylo staré jako kdyby bylo z doby 80tých let.
"Je opravdu divná. Vidí před sebou duchy a nekřičí." Oni jsou duchové? Tomu nevěřím!
"Ty nám nevěříš? Tak co řekneš tomuhle." Jeho ruka prošla skrz mé tělo. Jsou to opravdu duchové. Já vidím duchy! Snad poprvé v mém životě.
"A proč jste tady? Nechcete odejít? Jak dlouho tu jste?" hrnula jsem na ně otázky.
"Rychle pryč, nebo mi praskne hlava z těch jejích otázek." To byl vtip? Byla to má šance mluvit s opravdovými duchy, ale zmizeli. Snad zítra se mi poštěstí, nemáme školu, tak to tu budu moci víc prozkoumat.
Doma jsem nad tím dlouho přemýšlela. Mé první setkání s duchy, stále tomu nemohu uvěřit.